Psí školka na zahradě

Hned na začátek musím předeslat, že i dnešní noc dopadla nad očekávání dobře a na travičku jsem šla až ráno za dvouhlasného blahořečení. Velkou zásluhu na mé pevné vůli má také pořádná únava ze včerejška.  Autem jsme jeli do Kostelce k babičce na zahradu, kde jsem se seznámila s většinou pejsků z paniččiny smečky. To bylo vzrůšo!!! Za prvé už ta zahrada, hlavně ZÁHONY! V těch se parádně skákalo, zejména když se zalévalo. A potom ta banda nových pejsků. Nejstarší jorkšíří dáma Anettka mě vzala na milost s mírnou verbální pohrůžkou, tak jsme na sebe pak koukaly jenom z dálky. Její dcera Růženka je strašně srandovní, menšího pejska jsem ještě asi neviděla, ale stejně jsem si před ní ucvrnkla (překvapilo mě, že ona sebou prozměnu švihla na záda, takže taky asi nebude moc velký kápo). Silky teriér Benji byl pod ostrým dohledem, protože prý moc nerozumí naší psí řeči a nebere si servítky, takže jsme se spíš míjeli. A pak tady byly dvě pro mě velice zajímavé psí holky. Almičku už znám, byla u nás, ale teprve včera jsme to mohly pořádně rozjet - až se páníček bál, že mě povezou domů na kousky, ale kdepak, strašně se nám to líbilo a všechno to bylo v pozitivním duchu. Druhá odrostlá štěněcí holka, kníračka Arinka, byla takový náš pozorovatel a rozhodčí. Dbala na to, aby naše hry měly řád a navíc mě podrobně prozkoumala, taky na mě byla hodná. Já se vždycky radši připlácla na zem, když namě holky bežely (ale vzápětí jsem vyskočila a hurá na ně). Velká zábava pro mě bylo také zalévání zahrady, tolik vody, to si nechám líbit! Poctivě jsem prolétla všechny již zmíněné záhony a nechala se pěkně kropit. No a tím ta zábava skončila, poněvadž mě čekala asi 40-ti minutová cesta autobusem. Řidič byl bohužel jeden z těch, kteří si užívají moc nad cestujícími a poškorpil se s páníčky o to, jestli jsem nebo nejsem štěně (možná jsem mu to měla dokázat těmi svými jehličkovými zoubky, které nám štěňátkům přísluší). No nakonec mě tedy uznal způsobilou pro cestu autobusem, usadili jsme se a mně se to začalo nelíbit, tak jsem trošku zaplakala, ale pak už mě přemohl spánek, aspoň chvílemi. Po výstupu z autobusu to neskončilo, ba naopak, nastoupili jsme do dalšího, tentokrát úplně narvaného uřvanými turisty a ještě jsme  museli stát. Páníčci se podpírali navzájem a já se jim houpala na rameni v tašce. Nicméně pár zastávek uteklo jako voda už jsme sypali domů, kde jsem opět padla a přemluvila i páníčky, aby šli spát - dělám to tak, že za nimi chodím, lehám si, kňourám a nakonec se odeberu sama do ložnice. Oni pak časem dorazí taky. Jediné, na co jsem se v noci zmohla, bylo ožužlávání zakázaného ovoce, tedy paniččiných bačkor. Tak jsem dostala sprďana a spalo se dál. Ráno při venčení jsem nalezla krásného vajgla, ještě by se dal využít, ale nebylo mi přáno. Ani žádný zlozvyk si nemůžu pěstovat, ach jo!!! Tak aspoň honím chmýříčka pampelišek, to prý můžu. Zatím paaaac