Chilly | Tak s čím se ráno probudím?

Páníčci to se mnou asi nemají lehké, nebo se tak aspoň občas tváří. Třeba včera - to mi bylo několikrát řečeno, že mi bude zakoupena jednosměrná jízdenka zpět do Plzně 

  Jako uznávám, že včera jsem měla zlobící den. Od rána jsem zase nosila a okousávala zakázané věci, žvejkačky a papírové kapesníčky na ulici (panička neví, na koho se má vlastně zlobit, jestli na mě, nebo na lidská čuňata, po kterých tam ten binec je, ale já jsem po ruce, takže "FUJ ty čuně" si vyslechnu jen já). Největší krize včera nastala při procházce, teda aspoň dle výrazů v paniččině tváři, mně bylo celkem fajn. Nechápu, co jim pořád vadí na tom, když na ně číhám v trávě a pak vyskočím a zahryznu se jim do: nohy, boty, nohavice, tašky, bundy, tkaniček na mikině, vlasů, nosu apod. Tohle všechno jsem včera vyzkoušela na paničku a jediné, čeho jsem dosáhla, byly výchovné hmaty a hartusení. Nakonec jsem byla i nesena, protože panička neměla nervy na moje tryskové cikcak sprinty ze strany na stranu, nebo naopak na stávky v trávě. To nejlepší ale přišlo nakonec - v zápalu hry na palouku jsem paničce omylem prokousla ruku (ale za to se na mě kupodivu tolik nezlobila, ačkoli jí to moooc bolelo). Holt jsem se netrefila do uzlíčku, no. Což ovšem znamená, a to se musím pochlubit, že jsem si začala krááásně hrát a už mám ráda čím dál víc hraček!! To páníčci rádi vidí a podporují mě v tom, dělají se mnou bezva blbosti. Už jsem obejvila kouzlo míčku na odměny. Kutálím ho ze všech sil a granulky se sypou, ale jakmile je prázdný, přestane mě bavit. Holt vytěžím, co se dá a packy pryč   Po incidentu s krvavou paniččinou rukou jsme na metru vyzedli další návštěvu, paničky sestřenku. Dostala jsem od ní pískacího psa Filipsa, kterého jsem se ostýchala až bála, ale dneska už ho tahám do pelíšku a pískám si ostošest. Po té hororové procházce mi panička dala ještě šanci a šli jsme naproti páníčkovi. K potěšení obou jsem ho poznala a strááááášně vítala, jenže tím radost (jejich) skončila, protože jsem dále pokračovala v duchu zlobivé nálady a neustále se snažila zasknout tesák do páníčkovy nákupní tašky. Jediná roztomilá věc, která se mi včera podařila, spočívala v nálezu rozkvetlé větvičky, kterou jsem si nesla hrdě v zoubkách. Ještě v noci zlobění doznívalo. Obvykle spávám pod postelí na páníčkovic váze (neustále potřebuju mít svou fuguru pod kontrolou), ale tentokrát jsem ji ohlodávala, bouchala s ní a ještě u toho mručela, takže panička se vynořila z peřin, váhu odnesla, mě sprdla a tím naštěstí ten třeštiprdlovský den skončil. Jo, vlastně ještě jsem udělala jednu noční loužičku, ale na to mám ještě omluvenku 

Zato dneska jsem se probudila do slunečné náladičky, dopoledne se mnou trávil páníček a celý den se vydařil bez rozčilování (samozřejmě nějaké to nejnutnější zlobení proběhlo, to bych asi musela být nemocná, kdyby neproběhlo). Byli jsme s páníčkem u něj v práci, kde jsem se zase mohla natřásat před novými fanoušky a okusovat palečky nebohým dětem. Cestou zpátky mě páníček zvážil na veterině (od čeho se vážím každou noc??) a mám 7,2kg (rostu před očima, za chvilku budu nohatka). Po výletu jsem chrněla jak dřívko a než jsem se vzpamatovala, byl páník pryč a mě zbyl jen pelíšek na chodbě, pár hraček a (což mě psychicky nakoplo) modré pantofle - ty tolik milované zakázané fetiše, které už si (ode dneška) umím sundat shora s/z botníku, kam je přede mnou opravdu velmi rafinovaně schovali. Tak jsem aspoň zabila čas, než přišla panička a vzala mě ven. Dokonce jsme zase jely autobusem (naštěstí jen jednu zastávku, ta taška je mi čím dál mrňavější). Tentokrát se procházka líbila nám oběma, byla jsem moc hodná, přiměřeně rozpustilá. Akorát pozoruji, že páníčci už ztrácí trpělivost s některými lidmi, kteří vykazují specifické způsoby chování, např.: vrhají se na mě bez upozornění, snaží se nás dohonit a pohladit mě za každou cenu, volají na mě, když mě volají páníčci, ignorují upozornění páníčků, ať mě nehladí přes uši nebo ať mě nehladí vůbec, když se očividně bojím, a další zhovadilosti. Je sranda páníčky pozorovat - přestali se na lidi usmívat (samozřejmě ne bezezbytku), odpovídají jednoslovně na otázky (v případě dotazu na mé plemeno tedy dvouslovně) a pokračují zatvrzele v chůzi nedbaje na ruce sápající se po mně. Myslím, že časem dospějí k potyčkám, nebo taky nečekaně pohladí po hlavě někoho, kdo se na mě zase vrhne. Je fakt, že ani mně to nepřijde úplně normální. Štěně neštěně, nejsem žádný talisman, který je nutno ošahávat a ještě bez dovolení. Na děti se takhle přece taky nešahá 

 Naopak páníčci vítají, když se kamarádím s pejsky v okolí. Už jsme jich potkali straaaašně moc a musím říct, že i pejsci, i jejich páníčci jsou zatím velmi disciplinovaní. A teď už jdu zaujmout jednu ze svých téměř masochistických poloh (spím s hlavou přehozenou přes nohu od židle) a zatím paaaac