Ničemný vodouch

Včera jsem měla zajímavý den. První polovinu jsem strávila s paničkou, a to v pozitivním duchu na pořádné procházce parkem. Druhá polovina byla laděna spíše do hororu, hlavně tedy pro páníčky. Začnu tím parkem - krásné počasí, ptáčci zpívali a před námi se vyloupla malá vodní nádrž, takové jezírko, kterých tady v parku máme hodně. S paničkou jsme se na sebe podívaly a bylo jasno - vyzkouším si vodičku!!! Nejdřív jedna tlapka, tak jak to dělám běžně s mojí miskou na vodu. Pak druhá - a ona mi to trošku uklouzlo a už jsem tam měla půlku těla !! Zjistila jsem, že voda má takové skupenství, které mi neumožňuje se na ni postavit, ale zkusila jsem to hodněkrát, to mi věřte. Skákala jsem a štěkala, ocásek mi lítal jak o život, bylo to žůžový  Občas jsem zajela pod vodu celou hlavou a krásně jsem si zachrochtala, strašně se mi tam líbilo a nebylo možné se odtrhnout. Panička zatím stála na břehu a lámala se smíchy v pase, tak jsem k ní občas přiběhla a zmáčela ji, jak to šlo. Nebylo to ještě úplně plavání, držela jsem se nohama pokud možno na dně, ale mám slíbeno, že brzo pojedeme k pořádné vodě a tam si to teprve užiju!!! Úplně promočená jsem pak v záchvatu amoku lítala a skákala po parku, honila uzlíček a když mě panička zavolala, vypadalo moje přiběhnutí spíše jako bleskové připlazení - prostě jsem přijela po trávě (případně po bahně), uši naruby, oči vyhrnutý, jazyk venku  Vrcholem krásného výletu byla cesta pro páníčka do práce. Oba páníčky jsem si pak hezky odvedla domů a padla za vlast do pelechu.

No jo, ale pak přišel podvečer...páníčkům se zachtělo vyrazit za kultůrou, a tak se vydali do kina, protože usoudili, že už nějakou tu chvilku bez nich vydržím, a dokonce mě bezelstně nechali v obýváku. Když se vrátili z kina, málem je ranila mrtvice. Přivítala jsem je skokem se stolu  a dále už moje dílo zkázy mluvilo za mě: na zemi ležely dvě sklenice (ať žije IKEA, nerozbily se!!), papíry, sešity, index, podtácky pod skleničky, vysypaný koš z pracovního stolu, vysypaná solnička a pepřenka, párátka, sežraná taštička na odměny, tužky, kolíčky, papírové kapesníčky. V pelíšku natahané pokladu typu ponožka a igelitový pytlík právě od těch odměn. Na stole vylitá voda, všechno zdrchané, sežraná mistička odměn (no však za to úsilí jsem si zasloužila dobrůtku). Na druhém stole, kam jsem také vylezla, se též našlo asi deset rozdílů oproti původnímu stavu. Nicméně když to páníčci trošku rozdýchali, museli přiznat, že to dopadlo ještě dobře: rozkousala jsem vlastně asi jen dvě věci (kolíček - zato ozdobný, a kousek podtácku), ale zbytek byl jen rozházený. Na to, že jsem byla na stole, kde se nachází veškerá technika, neutrpěla žádná šňůra ani jeden kousanec, a tím pádem ani já nedostala šlehu. Přežil i foťák a další věci, které by páníčci rádi dál používali. A navíc mi při skoku se stolu zůstaly všechny kostičky na svém místě (i když v tu chvíli by mě páníčci nejradši úplně vykostili). Páníčci mě i tak mají pořád rádi, i když se včera asi hodinu tvářili, že už tady nebydlim . Naštěstí uznali, že jsem to celé udělala z lásky k nim, takže se na mě pak už ani nemohli zlobit, že. Celé to má za následek, že mě teď trénují v samotě (což je hrozný termín) a každou chvilku někam mizejí a zase se za chvíli vracejí, To si určitě nevšimnu, že jednou je to deset minut a pak najednou tři hodiny, že??