Nabito

Zase nevím, čím bych měla začít, protože se stala spousta věcí a navíc se mi zdají tak divoké sny, že nevím, co je realita a co ne  Začnu tím, jaké dělám pokroky.  Tak třeba s čůráním je to už mnohem lepší - páníčci mě už nemusejí nosit, ale zvládnu dojít k výtahu, dojet dolů a vyjít celá zaťatá ven a až tam se vyčůrat. Hezky mi trénují svěrače, jen co je pravda! Takže ani starostlivý páníček už po mně ráno neskáče, jen co otevřu oko, protože ví, že vydržím  A už se nebudím kolem 4. hodiny ranní, ba naopak - dneska jsem se probrala až v půl sedmé, což už je luxus. Taky jsem už zdrženlivější, co se týká kousání a zlodějiny - i když páníčci by asi namítli, že boty stále tahám a pletivo z balkónu se stále pokouším žužlat (a jak mě načapají, hned zabuší na okno, což mě docela irituje a okusovací činnost znechucuje). Na noční stoleček jsem ale dlouho neskočila (no aby taky jo, jeden je tady furt sledován a omezován, že, tak to ani nezkoušim, dokonale  mi to otrávili). Na vodítku tahám mnohem míň (záleží na cíli, který mě magicky přitahuje, za to já vlastně vůbec nemůžu) a už nevykazuji známky amoků a záseků, tedy většinou. Pochopila jsem, že bych měla následovat páníčky a oni si zase všimli, že jsem to pochopila a moc mě za to chválí. Když si vzpomenou na ty dny, kdy mě nemohli dostat z připláclé polohy v trávě a dotáhnout ke vchodu... porovnají to s dneškem, kdy vzorně ťapu s klacíčkem v zubech a suverénně si zalezu do výtahu a mohou si (a mně taky) zatleskat  Taky MHD je v pohodě, už nekňourám (maximálně jen něco utrousím) a do těch nízkopodlažních busů a do metra vlezu i vylezu sama a klidně můžu být na zemi (i když přelézání mezi páníčky je větší sranda). Časem zvládnu vylézt do autobusu po schodech, ale na ty jsem zatím krátká a nechci riskovat, že se zabouchnou dveře a moje druhá půlka včetně ocásku zůstane na zastávce.

Kapitola sama pro sebe je klikr, který páníčci přinesli domů a měl by údajně sloužit k posilování mého mozečku  První věc, kterou jsem zjistila, bylo to, že klikr se nekrade a sama si s ním tudíž klikat nemůžu, je to plně v rukou páníčků.

Několik dní jsem teď seděla před paničkou nebo páníčkem, koukala na ně a oni pořád cvakali klikrem a cpali do mě spoustu mlsíků (neuvěřitelné, za co???). Pak když jsem odněkud zaslechla to cvaknutí/kliknutí, moje nohy se samy rozběhly směrem k páníčkům pro dobrůtku a oni podle toho poznali, že jsem takzvaně naklikaná a můžeme začít cvičit kravinky. Kdybyste se o klikru chtěli dozvědět něco více, mrkněte sem (doufám, že se to může, takhle překopčit odkaz, radši se autorky ještě zeptám): http://katachyon.lerl.info/search.php?rskolik=15&rskolikata=2&rstext=all-phpRS-all&rsautor=nic&rstema=4&rskde=vse&rsvelikost=sab&rsrazeni=datum_90

Páníčci si nemohli vybrat lepší první cvik na trénování, a to je Kuk (tedy pardon, já zatím ten povel jako neznám, ale zaslechla jsem v kuloárech, že tomu tak jednou budou říkat, až se to naučím). Kuk spočívá v tom, že přijdu zezadu k páníčkům a vykouknu jim mezi nohama. Opravdu chytře vymyšleno, vzhledem k tomu, že s klikrem začínají  Navíc k nim musím přijít zezadu a ještě na mě špatně vidí, protože stojím pod nimi  Ale dali jsme se na vojnu, musíme bojovat. A já, jelikož jsem inteligentní plemeno, pochopila jsem to velmi rychle a čumákem teď stále zkouším oddálit kolena páníčků od sebe, abych mohla prolézt a dostat dobrůtku  Je to sranda, moc nás to všechny baví a za chvilku to budu umět.

Ještě k událostem na konci týdne. V pátek mě páníčci nechali večer doma a ZAPOMNĚLI ROZSVÍTIT, takže jsem měla černou hodinku (spíš dvě a půl hodinky). Ono jim nedošlo, že když odejdou za světla v sedm, že v deset bude už asi tma, že. No ale přežila jsem to a interiér taky (ono už není moc co ničit,  když přede mnou všechno schovávají a přestavují různě nábytek, abych nikam nešplhala. Moje poslední oběť, paniččina ožvejkaná mapa Prahy, leží jako memento na stole a já se už nepřiblížím - jednou dostat mapou přes kožich mi stačilo). V sobotu si mě vzal páníček s sebou do Staré Boleslavi, kde pomáhal babičce na chaloupce a já se rozhodla pomáhat taky. Pletla jsem se pod nohy jak se dalo. Když musel páníček někam jít beze mě, doprovázel ho můj smutný nářek až ke vzdáleným chatičkám. Večer přijela moje milovaná chůvička, paniččina ségra Janička (všechno nejlepší k dnešnímu svátku ) a strávila se mnou večer a kus noci, zatímco páníčci se loučili se svobodou (zatím ne se svojí, i když to se taky blíží). Když se v noci vrátili, strašně jsem je vítala a ve výtahu častovala paničku velmi ospalými pusinkami (loužička z radosti mi byla odpuštěna). V neděli ráno jsme si udělali výlet do Kostelce. Jorkšíří taška byla už navždy vrácena zpět mým menším psím kollegům  a já nyní cestuji v lidské cestovní tašce (která ale asi není stavěna na živý a pohybující se obsah). Pozitivní na tom jsou  dvě věci - za prvé jsem díky tašce opět pokládána za štěně (ach ty rigidní předpisy) a za druhé mi velmi sluší, poněvadž je červená a to mi ladí s kožíškem. V autobuse byla legrace, protože jsem různě trousila svou žvejkací kostičku a panička si při sbírání zasekla ruku mezi sedadly. V Kostelci jsem lítala po zahradě se smečkou, koupala se v lavoru a nanečisto si vyzkoušela ležet pod stolem plným jídla, aby se vědělo, jak se asi budu chovat v restauraci. Vrcholem dne byl dlooooouhý výlet lesy a poli k Labi a k babičce. Psí říši jsem zastupovala já a Almička, krásně jsme běhaly, koňským koblihám se kupodivu vyhýbaly, stejně tak mršinám a jiným přírodním skvostům. Vedro nás zmohlo úplně všechny, takže jakmile jsem viděla LABE, srdce mi zaplesalo. Dostala jsem dlouhatááánské vodítko (pro jistotu proti spodním proudům a vodním dravcům) a celkem bez přemlouvání jsem skočila do vody a plavala !! Jako doopravdy !!! Páníčci mi hodili klacíček do vody (jenom kousek od nás) a už jsem nahodila čubičku a krásně plavčila sem a tam. Jsou na mě strašně pyšní! Kdyby šel někdo kolem a viděl mě na břehu, mohl by mě beztrestně označit např. za peruánského naháče, poněvadž za mokrého stavu tak opravdu vypadám  Tradičně jsem se pak otřela o všechny a všechno, co mi neuteklo z cesty, takže kousek Labe jsme si k babičce odnesli všichni. Místo abychom pak s Almičkou ležely vyřízené ve stínu, řádily jsme na babiččině zahradě. To byly scény jak z National Geographic, boj lva se lvem (a někdy hrocha s hrochem). Však se koukněte na fotky, jsou tady na Rajčeti http://chillous.rajce.idnes.cz/Vylet_21._a_22._kvetna_k_Labi_a_k_babicce/ (což je novinka, galerie je nám malá ).

Ještě včera jsem byla strašně unavená, celé dopoledne se mi nechtělo moc ven (ale i dneska mám spací den, jak na to tak panička kouká). Přijela k nám na návštěvu paničky kamarádka a přivezla něco tak neuvěřitelně malinkého a zároveň dlouhého - bylo mi řečeno, že se jedná o štěňátko jezevčíka. Museli mě krotit, protože jsem s malou Amálkou zacházela jak se zajímavou interaktivní hračkou

Dneska ráno jsem, jak již bylo řečeno, nechala páníčky spát až do půl sedmé a oni se mi za to odvděčili velmi nehezkým způsobem - popadli mě a začali mi vytahovat klíště z velmi intimní partie (moje první klíště v životě a zrovna tam). Holt protiklíšťový obojek nosím na krku a jeho účinek asi nedosahuje až k ocásku, nebo co  Paaaac

P.S.: I můj bráška Bruno má už nový domov, juchůůůů!! Zbývá už jen Black Star, tak mu držím palečky, ať se to podaří.