Jsem vodák, aneb Lužnice 2011

A je ze mě vodák! Páníčci mě totiž vzali na nejdobrodružnější dovču, kterou jsem zatím zažila (tak ono je mi 5 měsíců, takže toho ještě tolik nebylo). Zažila jsem toho strašně moc, takže pořád ve spánku kuňkám, škubu se a ukládám si to všechno do paměti, ale mezitím shrnu, co všechno jsem zažila (a ve zdraví přežila). Asi se mi některé dny i spletou, ale zhruba by to mělo odpovídat:

Den první:

Po velkých přípravách a balení jsme se s páníčky ověšeni jako vánoční stromečky vydali na cestu. Já už preventivně ležela u dveří na krosnách, aby mě náhodou nezapomněli doma, naštěstí mě pobrali a vyšli jsme (panička hned u výtahu vytrousila moji vestu) směr Hlavní nádraží, dále  pak do Suchdola nad Lužnicí, odkud jsme měli již na lodích pokračovat do Bechyně. Cesta byla dobrá, se všemi přáteli vodáky se většinou již znám, a tak jsem v poklidu cestovala vláčkem a v podstatě ještě netušila, co mě čeká. V Suchdole jsme obdrželi lodě a veškeré vybavení a já lehce znervózněla, protože pro samé balení barelů si mě páníčci nevšímali a já zase pojala podezření, že snad nejedu s nimi (tento pocit mě provázel po celou vodu, a tak jsem na nich pro jistotu velmi lpěla a každý jejich odchod jsem velmi těžce nešla, zvláště pokud šlo o páníčka). Proto se začátek výletu neobešel bez vytrvalého ňufání u lodi. Ovšem pak mi nasadili mou červenou vestičku a následoval nástup do lodi, který jsem už cvičně zažila, a poté začala slavná plavba!! Usadili mě paničce k nohám, tedy na háček, respektive na předháček. A ňufání začalo nanovo, neboť to začalo být s tím vodáctvím vážné a na mě to bylo jaksi moc. Nic nepomohla kostička na žužlání, ani výhružky utopením, ani utěšování, prostě celá řeka věděla, že jede naše kánoe s ubrečeným chlupatým kapitánem v červené vestě. Pomohlo, až když mi při nejbližší zastávce páníčci udělali místo ve špičce lodi a já ji měla celou celičkou pro sebe. Zanedlouho jsem pojala špičku jako svůj další pelech a od té chvíle jsem v lodi v podstatě jen spala nebo občas koukala na cestu a navigovala  A hned první den jsem taky viděla meganebezpečný jez Pilař, to bylo žůžo, hlavně takhle ze břehu  V kempu začala moje velké bufeťácké turné (od vody nejsem Beauty Chilly Helfra, nýbrž Bufet Chilly Helfra), objevila jsem totiž, kolik dobrůtek se může skrývat v trávě a ve vyhaslých ohništích a postupně jsem se zdokonalila v nenápadném bufetění (o tom se mi na sídlišti nesnilo, a taky tady měli páníčci na starost spoooustu věcí, nejen mě, to bylo bezva).

První kemp, který jsme navštívili, byla Majdaléna, poblíž byla louka, kde jsem byla vyblbnuta, abych pak byla hodná ve stanu. Stan jsem také okusila prvně v životě a okamžitě jsem jej pojala za svůj velmi oblíbený pelíšek. A i páníčci moji přítomnost v něm velice ocenili, protože jako kamínka jsem k nezaplacení (a jako nejroztomilejší budíček na světě taky). Večer u ohně páníček ostře vystoupil a velmi naléhavě požádal naši vodáckou partu, aby mě nevychovávali, necvičili a neradili páníčkům s mojí výchovou (aby to bylo jasné dopředu). Na 90% se to podařilo a většina lidiček byla po celou dobu suprová, moc páníčkům pomáhali (ale bohužel dodrželi i tu zásadu, aby mě ničím nekrmili, smůla...). Občas se sice někdo připletl i do té mé výchovy, což páníčky točilo, ale ona je to škola i pro ně a ve ztížených podmínkách jsem se toho o to víc naučila. První den byl tedy trošku hektický a panička byla jednou nohou pořád ve vlaku domů, ale v noci jsem tak krásně spinkala, že se trošku uklidnili.

Den druhý a třetí

Druhý den jsme se vydali do Mláky. V lodi jsem zaujala užitečnou roli spáče, takže páníčci naprosto bez problému projížděli všechny meandry a až na pár zastávek jsem to prospala až do kempu Vzhledem k deštivému počasí jsme v kempu prožili i den třetí. Vydali jsme se na deštivou procházku (panička už boty neusušila až do konce vody), proseděli půl dne u kytary a grogu, páníčci si mě střídali a všechno bylo fajn, takové spací. Zřejmě pro zábavu mi páníčci ve stanu klikali nový cvik "čumáček" (opět jeden z těch životně důležitých). Byla jsem tak natěšená a nadšená, že jsem u toho kvílela a ňufala a páníčci pak nemohli vysvětlit některým lidem, že mě ve stanu netýrají, ale že prostě furt melu pantem (na tom se ale shodla valná  většina lidí, co mě znají, že ukecanějšího psa nepotkali, vždyť i při mazlení pořád něco povídám).

Den čtvrtý

Když se trochu vyjasnilo, přejeli jsme na druhý břeh, tam přetáhli lodě přes jez a jeli dál. Dostala jsem do lodi sušené vepřové ucho na žvejkání, a tak jsem se postupně naučila do lodi lézt v podstatě ráda (ale pak jsem si řekla, co budu lézt přímo do lodi, když to můžu vzít cestou přes paničku, případně ji namočit a trochu poňuchňat?).

Už se mi to trochu motá, ale staly se ještě následující věci:

Jela jsem s páníčky dva jezy!!! Většina jezů se přenášela (což pro mě bylo srdcervoucí, protože páníček pořád někam odcházel) anebo je páníček sjel sám. Dva jezíky však byly tak pohodové a vody pod nimi málo, že mě vzali páníčci po pečlivém uvážení s sebou. Seděla jsem pěkně v přídi, pozorně sledovala vodu a šup, už jsme frčeli dolů!!! Pak mě moc pusinkovali a chválili, že jsem zachovala důstojný klid a neskákala ven, máme to i na videu, snad se brzy objeví i zde.

Málem mě a paničku sežral obrovský černý hafan!! Páníček zrovna přetahoval nějaký jez, a tak mě panička vedla dolů k vodě, abychom zase mohly nastoupit. Šly jsme kolem nějakého kiosku, odkud koukala velká černá psí hlava. Panička si mě vzala blíž k sobě, no ale najedou kde se vzala, tu se vzala, vyřítila se ta obrovská hlava i s tělem na nás a za tím kolosem vlál směšný provázek (očividně nesplnil svou funkci). Rozehnal se po mně se zvuky pravěkého tvora, já začala zdrhat, panička (s pádlem v ruce) mě pustila, abych utekla a v té samé vteřině jí ten kolohnát omotal nohy tím vlajícím provázkem, svalil ji na zem a na sebe!!! No zřejmě dostal tím pádlem, protože místo aby paničku v tu chvíli sežral, vyjekl (no spekuluje se o tom, že to byl můj hrdinný ryk a šla jsem paničku zachránit, ale potvrzeno to nebylo) a už si ho táhl pryč jeho majitel. Ten se snažil situaci zachránit tím, že paničce podával ruku, ta ho ale vztekle sjela, stejně jako páníček, který tou dobou všechno sledoval z půlky jezu a nemohl nic dělat. Já byla už v bezpečí u kamarádky Alenky. No a i vesta se tím pádem osvědčila, měla jsem ji pěkně zaprášenou, bez ní bych dopadla asi hůř. No obě s paničkou jsme se pak posadily na trávu a chvilku se klepaly , ale dobře to dopadlo a já pak zase poklidně usnula v lodi (a pejsků se nebojím, i když už vím, že ne každý je kámoš, jak se ukázalo).

Pak se nám taky stalo, že jsme museli přenášet jeden jez, který ale nebyl k přenášení moc uzpůsoben, a tak jsem byla přenášena jako cenné zboží z náruče do náruče podél skály, což byl pro mě slušný adráč (navíc když jsem se pomalu, ale jistě vzdalovala od paničky, to jsem měla děs v očích, což zbytku party přišlo vtipné). Vestička se v tu chvíli již poněkolikáté velmi osvědčila - nejen že mě mohli držet i za to poutko, co má na zádech, ale ani jsem se nepomlátila o kameny. Když si mě panička pak vyzvedla, vrhla jsem se jí do náruče, pěkně jsem jí vynadala a pak šťastně spočinula u ní na klíně. Ostatně tohle podávání se pak ještě zopáklo, holt někam jsem fakt nedoskočila, a tak mě některý ze silných mužů musel kousel přenést. Ale kamenů a vody jsem si taky užila dost, však mám teď ty svoje růžové tlapičky odrbané jak starý dřevorubec.

No a pěknou věc mi vyvedli ti moji milovaní páníčci! To jsme takhle poslední den cesty zastavili na 15. kilometru, kousek před Bechyní, že se vyčůráme a zase pojedeme dál.. No jo, jenomže mě chytnul amok a nechtělo se mi zpátky do lodi.. když mě volali, s nadáváním jsem přišla, ale zase jsem odskočila od lodi. No a tak na mě vyrukovali se starým trikem, že mi jako odjedou. Ha ha ha, pomyslela jsem si a lehla si vedle patníku s vytesaným 15. kilometrem (viz foto). Jenže oni páníčci fakt nalezli do lodi a začali se odrážet od břehu (podporováni nejlepšími přáteli, kteří budou jednou zřejmě taky pěkně vykutálení rodiče). Pořád jsem ležela, abych si zachovala nějakou tvář. Ale když už začali pádlovat, posadila jsem se, abych se ujistila, jestli to jako fakt myslí vážně! A oni jo, klidně si začali odplouvat!! No tak to už mi povolily nervy a začala jsem pobíhat po břehu a volat je zpátky, že jsem to tak nemyslela a že do tý lodi teda vlezu!!! Panička je měkká, bylo vidět, jak jí puká srdce, ale tvrdě pluli ještě o kus dál! A to už na mě bylo moc, tak jsem skočila nejkratší cestou do vody (skrz to  nejhorší chroští) a plavala za nima  Páníčci celí dojatí a vysmátí zároveň mi pádlovali vstříc a vytáhli si mě do lodi (opět chvála vestě s poutkem, jak poznamenalo jedno dítě, jsem přenosný pes). Celá mokrá jsem se natiskla na paničku, patřičně se s posádkou přivítala, a pak upadla do hlubokého spánku plného divokých snů o opuštěných štěňátkách. Byla to pro mě velká lekce a od té doby jsem spala paničce už jen na klíně, blaženě na ni hleděla nebo jí žužlala vestu a byla jak mílius

Cesta domů byla plná zvratů, neboť různě hořely vlaky, a tak jsme několikrát přesedali, ale to už jsem byla v jakémsi tranzu a ještě teď bych spala a spala. Za ten týden jsem krásně vyrostla (ale váhu mám už měsíc stejnou, tedy 17 kg) a začínám mít tvar australáčka, navíc jsem krásně ochlupatěla, no radost pohledět. A to i navzdory tomu, že jsem prý chudák hladový pes (no holt dobrého krmiva stačí hrstička, k tomu jsem občas dostala kus jablíčka, nasbírala jsem si na břehu špendlíky, jen vyloudit kus salámu se mi nepodařilo, a to by mi i kdekdo byl ochotný dát, jenže páníčci jsou prostě drsní a i přes nejrůznější dotazy a poznámky se nedají).

Takže voda byla super, páníčci byli sice často  nervózní, aby to všechno proběhlo dobře, ale jsme všichni spokojení, a teď vybalujeme, pereme (tedy já jsem na sebe vzala funkci zloděje ponožek jako vždy) a odpočíváme. Fotky z vody jsou na Rajčeti, tedy zde: http://chillous.rajce.idnes.cz/Luznice_2011/ . Tentokrát nejsem na fotkách výhradně já, abych nebyla takový narcis, ale je tam prostě voda se vším všudy. Další fotky ještě doplním a upozorním.

Ahoooooj