Po delší době se zase ozývám a mám samé novinky. Tak v první řadě se mi panička vdala a páníček oženil, to celé provedli spolu
Přitom celé ráno před obřadem jsem byla hodná, zvykala si na moji novou chůvu, chodila za ní jako pejsek, hrála si s jinými pejsky, a celé se to rýsovalo v pozitivním duchu (zřejmě to bylo tím, že tou dobou byli páníčci ještě v džínách a já k nim měla neomezený přístup). Pak ovšem panička zmizela a znovu jsem ji viděla až po dlouhé době, v bílých šatech (jak nepraktické na zahradu!) a s kyticí v ruce (je zajímavé, že já jsem ji aportovat nesměla, ale ostatní dámy ano, když ji později panička nečekaně hodila za sebe). Páníček vyšel velice slušně a slušivě oblečen v černém obleku (na něm by se ťápoty ztratily, ale stejně si mě moc nepustil k tělu). Pak se spustila pěkná muzika, slyšela jsem dlouhý projev nějaké paní, pak nějaké ANO a ANO, pak zacinkaly prstýnky a mlaskla pusa, ale já jsem nic z toho neviděla, poněvadž mi Maruška velice pomalu aplikovala piškoty jeden za druhým (a to jde všechno stranou, co si budeme povídat).
Náhle jsem se ocitla ve frontě gratulantů, ale bohužel až na konci, takže jsem došla (pardon - doskákala přískokem vpřed) k páníčkům téměř uškrcena, a konečně jim mohla pogratulovat (máme všichni stejné příjmení, juchů!!). Pak jsem od nich byla opět odtažena, a tím začalo velké utrpení (není jasné, čí bylo větší, zda moje, nebo Marušky). Páníčci byli všude jinde, jenom ne se mnou, pořád se s někým bavili, tancovali, jedli, smáli se, ale jakmile měli projít kolem mě, dělali, že to vůůůůbec nejsou oni (a já jim za to pěkně nahlas oznámila, že jsem je moooooc dobře poznala!!!!). Abych jim nekřivdila, občas se u mě zastavili a povzbudili mě, že jsem pořád jejich, oni moji, a že se zase brzy shledáme, přičemž opět mizeli v dáli.
Pak nastala světlá chvilka, neboť jsem měla dovoleno proběhnout se po zahradě. Předtím jsem měla smůlu, protože bych jako první věc na seznamu vylomenin orazítkovala páníčky tlapkami, což bylo nežádoucí (klikali se mnou sice předtím NESKÁKÁNÍ, ale to mi ještě neřekli, že naostro od nich budu takhle odloučená! To se pak těžko neskáče, že.). Měla jsem k dispozici obrovskou zahradu o výměře několika arů, akrů nebo hektarů (co já vím, prostě velikou). Tak jsem si popoběhla tak na 3 metry, pak bystře změnila směr, protáhla se železným plotem (zřejmě budu po tatínkovi) a šupky za páníčky na parket
Pak jsem ještě měla za úkol s páníčky zapózovat před objektivy fotografů,což mi nedělá potíž, neb jsem známá modelína. Na fotkách jsem velmi spokojená a rozdychtěná, že mám páníčky aspoň chvilku u sebe. Jazyk nonšalantně na vestě ve znamení nedbalé elegance, jiskra v oku... však fotky budou brzy k vidění.
Mezi další světlé chvilky patřil i příjezd Almičky, takže jsme si spolu chvíli pohrály (ale nebylo to ono, mě pořád trápili ti moji novomanželé). A taky jsem byla na prochajdě s Maruškou, která si mimochodem zaslouží kromě svatozáře i nové ruce (když chci, tak mám sílu) a nervy (mám také děsný ječák, takže každý poznal, že jdou páníčci kolem mě - začala jsem srdceryvně naříkat a volat je k sobě).
Večer připravili páníčkovic kamarádi krásné překvapení, totiž krásnou píseň o nich dvou, a pozor!! Také o mně!! Zrovna když pěli ódu na mou výchovu, ozvala jsem se, rozběhla se k páníčkům, padla jim k nohám a naprostou spokojeností a vyčerpaností, že jsem konečně u nich, téměř usnula. Moje hyperventilace ustávala, oči zalezly zpět do důlků, vydechla jsem... a vtom mě vzbudilo cinkání asi 15 zvonečků, které ohlašovalo konec písně a dojemné děkování (a já mohla jít bok po boku s páníčky, však se to týkalo i mě!). Pak si někdo osvícený vzpoměl, že jsem ještě nevečeřela, a tak jsem se ve dvě hodiny ráno S.E.L.Č. dočkala i pozdní večeře (to už jsem byla v Kostelci u starých známých, páníčci zůstali na statku).
Ráno jsem je přivítala strašlivým rykem, takže jestli tou dobou nebyl někdo z Kostelce ještě vzhůru, tak po mém vystoupení již pilně chystal snídani.
No, byl to velmi náročný den, ta svatba... hlavně že páníčci všechny hosty pejskaře upozorňovali, ať s sebou vezmou jen hodné a vychované pejsky. A nakonec jsem ten nejzlobivější a nejuječenější byla já osobně
P.S.: A aby toho nebylo málo, dostali páníčci jako svatební dar od mé svatební chůvičky výcvikový tábor pro ně a pro mě!!!! (zřejmě jim tím dává něco najevo