Zoo a co je u nás nového

Včera mě moji drazí vzali do zoo  Co Vám budu povídat. Nasála jsem vzduch, protáhla mé drahé turniketem a začala veselá jízda po zoo  Byla to dokonalá přehlídka vůní, pachů, pižma, hovínek, tvarů, rozličných tvorů, zvuků, no prostě paráda! Jsem zrovna ve výcviku chůze u nohy, resp. jakékoli pomalé chůze (prostě je mi těžce netolerováno tahání). Páníčci mi pilně klikají a dalo by se říct, že mi to jde. Jenže zoo - to je jiná. Copak jsem mohla v klidu dojít k pejskům pralesním nebo surikatám? Ty mršky na mě dělaly obličeje a zvuky, musela jsem je okamžitě prozkoumat (a ony mě). Škoda, že tam bylo to sklo a že mě páníčci pořád tak zdržovali Dále se mi velmi líbil kasuár, zubři, lední medvěd, prasátka... u lachtanů jsem vyčerpáním padla a usnula (zato páníčci na ně nadšeně zírali asi půl hodiny a dávali mi je za příklad, jak jsou poslušní - já je slyšela tak nějak z dálky). Pár fotek ze zoo je na Rajčeti.

Ještě přidám zážitky s divnými lidmi (těch je kolem pořád dost): Tak například ležím si takhle na nástupišti u metra, samozřejmě s náhubkem, úplně klidně. No a šel kolem mě nějaký pán s bundou v ruce a najednou ho napadlo mě tou bundou poškádlit Nevím, co ti lidi mají za zkraty, ale já i páníčci jsme na tohle alergičtí. Naštěstí jsem za svůj život pobrala již dostatek rozumu, a tak jsem stoicky  zůstala ležet, ale podívala jsem se na toho divňouse s velkým znechucením. Kdybych po tom pánovi/jeho bundě vyskočila, mohl by se mi někdo divit??? Myslím, že ne. No a další (větší) pitomec se vyskytl v zoo. Šel kolem nás a když mě míjel, se slovem ŇUF mě čapl za ocásek!!! No je tohleto normální????? Jen jsem se otočila, páníčci ho samozřejmě okřikli (ten člověk se ještě divil), ale umíte si představit, co by to bylo za bugr, kdybych ho třeba rafla (a věřím, že spousta jiných psů by to zcela přirozeně udělala)??? Opravdu se nestačím divit !!!

Když se ohlédnu ještě více zpět do minulých dnů, začala mi velká škola učení chození na vodítku. Ne že bych to neuměla, už dávno se nemotám a nestávkuju, ALE jsem strašně veselá, živá a zvědavá, takže každou chvíli za něčím vyrazím vpřed (lísteček, oříšek, kaštan, pes v dáli, zvuk), abych u toho byla co nejdřív. Jenže má to háček - na druhém konci vodítka jsou velice nároční páníčci, kteří mé nadšení a dynamiku rozhodně nesdílejí. Byli by zřejmě nejradši, kdybych se jim loudala po boku a ničeho si nevšímala. Naštěstí již pochopili, že se to neslučuje s mým plemenem ani geny (mami), a tak přijali mou veselou a lehce zrychlenou povahu, ALE zároveň se ji snaží trochu kultivovat.

Chopili se tedy klikru a kliknou mi pokaždé, když jdu pěkně volně, pokud možno co nejblíže u jejich nohy. Ceněno je i to, když se zastaví a já se posadím vedle nich (měla jsem totiž velmi oblíbený zyvk - když se páníčci zastavili, šla jsem obvykle kvapně dál a když to nešlo, zabrala jsem ještě víc, což se mi tedy většinou vůbec nevyplatilo). Daří se nám to tak 50 na 50, možná 60 na 40. Dá mi strašnou práci soustředit se na pomalou chůzi, to Vám tedy povím. Páníčkům (obzvlášť ženské části) dá zase velkou práci mě nezahubit, když se zapomenu a zase zatáhnu. Panička je (mezi námi) děsný vztekloun a už asi dvakrát zahodila vodítko (se mnou na konci). Naštěstí se mě ujal můj trpělivý a dobrosrdečný páníček a já se s nimi oběma mohla vrátit zpět domů (i když panička předtím slibovala něco jiného ). Asi to bude chtít ještě pár dní tréninku, fakt se snažím! Ale když ono je všechno kolem tak lákavé a volá to na mě "Chilly, pojď se sem podívat, rychle, přivoň si, ochutnej, poběž!"

Ještě o pár dní dříve se mi přihodila moje první nemoc - jakási viróza: prskala jsem, smrkala, frkala a byla taková unavenější (páníček se o mě moc strachoval a nemohl skoro spát, poslouchal, jestli dýchám. A já ho za odměnu ráno pěkně poprskala ). Byly mi naordinovány odpočinkové dny a jitrocelový sirup, který mi straaaaaašně chutná a loudím o něj před lednicí, i když ho už dostávám už jen jednou denně pro jistotu 

A tuto virózu jsem dostala i přesto, že jsem ještě o několik dní předtím v totálním amoku rozervala páníčkům půlku ložnice (a při té příležitosti našla schované léky a zobla si preventivně něco proti podzimním neduhům). Paralen byl naštěstí natolik  hnusný, že jsem ho vyplivla (což páníčci s úlevou zjistili až po několika hodinách, kdy mě sledovali, zda dýchám nebo ne). Zato Strepsils mi velmi zachutnal, a tak jsem si dala dávku rovnou 12-ti kusů a ještě poctivě rozžvýkala platíčko (a také oslepila páníčkovic plyšáčka, shodila všechno z nočních  stolečků, rozkousala lahvičku s Joxem a vylila jim ji do postele, oškubala knížku citátů, samozřejmě blaženě roztrahala několik papírových kapesníčků, roztahala jim pyžama, ponožky ze sušáku, atd.). Páníčci se aspoň poučili a ložnici nyní před mým uskladněním vyklízejí ještě víc než kdy dřív (a to už jsem předtím pěkně dlouho nic neponičila. Zkrátka poberta, no).

Jo a ještě jedna ostuda - máme doma nové koberce. Neváhala jsem je ihned pokřtít: první jsem poblila (jinak se to napsat opravdu nedá) okamžitě po položení, a další dva radostně počůrala!! A to mě na tom jednom koberečku panička láskyplně vyfotila (viz Rajče, Zoo). No zkrátka ostuda....

Takže jak je vidět, doma se rozhodně nenudíme a pořád zažíváme malá či větší dramata  Paaaac!!