Jsem zpět...

...a v plné pubertální síle! Jestli jste se snad obávali, že mne páníčci zahubili, nebojte se, stále jsem živa a zdráva (ale nebyli byste daleko od pravdy, neb moji páníčci mě opravdu čas od času mají chuť zamordovat. Čas od času = prakticky denně).

Jsem si vědoma té dlouhé doby, kterou jsem nepsala, ale puberta mě zaměstnává natolik, že prostě na intelektuální počiny nezbývá tolik času. Nicméně si vzpomínám na několik významností, které bych ráda zmínila, a tak se do toho dám. Ještě předtím bych ale ráda poděkovala těm, kteří mi zachovali věrnost a čas od času sem nakouknou. Někteří se dokonce i ozvali, co se děje, že nepíšu. Tak moc díky a jdu to napravit.

Právě dnes (14.1.) je mi krásných 11 měsíců. Oslavila jsem je skvostným řáděním ve Stromovce s Almičkou a spoustou dalších pejsků (fotky jsou tradičně na Rajčeti). Dokonce pár lidí správně identifikovalo moje plemeno, asi jsem se již vyrýsovala do australáka (nebo se lidé dovzdělali). Bylo to žůžo dobrodrůžo a parádně mě to unavilo (asi na půl hodiny). Mám slíbeno, že sem budeme jezdit častěji, tak se strašně těším. Našla jsem si tam i australskou kámošku Bellu, se kterou nás kromě původu spojuje i neustále drzý výraz (to si naše paničky zanotovaly).

No a  co jsem se naučila nového? Tak předně je to sundavání ponožek na povel "ponožka" (někdy mám chuť i bez povelu). Ponožky sundavám většinou něžně (i když občas se pokusím to vzít i s palcem). Součástí této služby je i podání ponožky svlečené osobě. Návštěvy tento cvik velmi vítají, ovšem jen do doby, než se jim náhle pokusím sundat i punčocháče.

Páníčci si pak jednoho dne řekli, že mě budou nějakou dobu (rozuměj než překonáme pubertu) učit jen opravdu důležité věci (např. odložení, k noze a podobné nudnosti). A tak se panička jednou vrátila domů a páníček jí s rozzážřeným obličejem oznámil, že umíme nový cvik. Potom jsem paničce nadšeně předvedla, jak mě páníček krásně naučil slalom mezi nohama  Když ono nás to všechny baví, no.

To ovšem neznamená, že se neučím i ty suché cviky. Odložení teď trénujeme v rámci mého odzávislování od páníčků. Jsem prostě odložena třeba na chodbě nebo v obýváku a nesmím moje drahé pronásledovat na každém kroku. Většinou to vydržím, ale občas se po milimetrech pošoupnu na takovou vzdálenost, že mohu po očku sledovat, co páníčci dělají (než mi na to přijdou). Co to má být, že se přede mnou všude zavírají, nemůžu se koukat, jak vaří, koupou se a na další zajímavé činnosti a pořád někam odcházejí a za chvilku zase přicházejí? A proč mě pořád nemucinkají a nesmím teď tolik k nim do postele? Zkrátka jsem ostuda stýskavá a i v mém odrostlém štěněcím věku stále těžce snáším samotu (a těžce ji jednou zřejmě nesli i sousedi, jak se páníčci nedávno dočetli v anonymu přilepeném na dveřích). A tak to pořád trénujeme - odzávislujeme. Ložnice se pro mě stala oblíbeným místem, protože tam mám vždycky nachystané dobrůtky, hračky a hlavně nějakou kostičku - na to páníčci sázejí a nechávají mi ložnici do poslední chvíle zavřenou před nosem. Pustí (a zavřou) mě tam, až když odcházejí - dle jejich teorie bych se tedy měla na samotu přímo těšit. Jenže já si najdu  a sežeru dobrůtky, ožužlám kost a uvědomím si, že tu moji milovaní chlebodárci nejsou - a je zle. Je jedno, jak moc mě předtím unaví, na stýskání si síly většinou najdu. Ale jsou i dny, kdy se páníček vrátí domů a nalezne po mně teplý důlek v posteli a mě celou rozespalou - to je pak malé vítězství. Učím se zkrátka existovat i bez páníčků, což je občas dost složité a neobejde se to někdy bez slziček (mých i paničky).

Mimochodem moje spaní v posteli má zajímavý vývoj - stále platí, že mohu do postele jen na pozvání, ale to přichází velmi často (páníčci si to nechtějí přiznat, ale strašně se jim to moje tulení líbí). Už jsme si vytvořili takový rituál:  ráno k nim můžu skoro vždycky a když jeden z páníčků vstává dřív, zastanu jeho místo (je přece důležité, aby postel na jedné straně nevystydla a druhému páníčkovi nebylo smutno). Jak já si to vždycky užívám! Stačí špitnout "tak pojď" a v milisekundě jsem u páníčků (takhle rychlé splnění povelu je jistě snem mnoha psovodů), načež se spokojeným zabručením zaujmu nějakou slastnou polohu (na zádech, v klubíčku, natažená s nohou přehozenou přes MOJÍ paničku), hluboce odfouknu (jako bych právě vypustila duši), zaklapnu víčka a spím (moc dobře vím, že dělat blbosti by se mi nevyplatilo). Udělala jsem ale tu chybu, že jsem si začala o pozvání drze říkat, a tak mám občas smůlu a musím zůstat pěkně ve svém pelíšku. No a těchto posledních pár  dní jsem v posteli nebyla skoro vůbec, v rámci páníčko-odvykací kůry.

Chůze u nohy a vůbec chůze na vodítku je momentálně v mé výchově tématem číslo 1 (o prvenství se dělí právě s navykáním na samotu a zbavením se přílišného lpění na mých držitelích). Nikdy jsem neviděla páníčky (zejména tu dámskou část) tak rozlícené, jako při procházkách, když jsem na vodítku. Slova, která se snášejí na mou hlavu kolikrát ani neznám  Máme s páníčky takový zásadní problém: oni chtějí, abych šla NORMÁLNĚ (což v jejich pojetí znamená jít pomalu, s prověšeným vodítkem, jako stará doga). A já chci jít taky NORMÁLNĚ (což v mém pojetí znamená být všude rychle, první, udusit se, ale doběhnout tam). Procházka za procházkou je plná hořkosti, slzí a slibů, že už v životě nepůjdeme ven (zatím se to naštěstí nevyplnilo). Ve světlých chvilkách, kdy si s páníčky vzácně porozumíme, dostávám dobrůtky a páníčci se radují. Vzápětí ovšem propnu vodítko a je oheň na střeše...kolikrát mě již panička zahodila (=zahodila vodítko, na jehož druhém konci jsem byla já), kolikrát jsem si ji musela udobřovat, kolik lstí již bylo vyzkoušeno? Moc. Ale asi ještě ne všechny. Vypadá to totiž, že moji páni jsou velmi cílevědomí a jen tak se nevzdají. A tak i já musím vymýšlet cestičky, jak si jít pořád po svém. Teď například mám nové schéma: zatáhnu, počkám, až se páníčci vyvztekají, povolím vodítko nebo se zařadím k noze (přesně jak to mají rádi) a jen co vykročí v nové naději, okamžitě doháním ztracené metry - a tak pořád dokola. Zvlášť veselý pohled je na nás při cestě na psí hřiště. Těch obvyklých pět minut, které to trvá ostatním psům z našeho okolí, my jdeme aspoň 20 minut, protože páníčci mají své zásady a rozhodně odmítají dojít na hřiště stylem "vodní lyžař" (lyžaři jsou oni, já jsem skútr). A tak bojujeme, den co den. Držte nám prosím palce, jinak se z paničky stane už definitivně cholerik.

Před Vánoci mě panička vzala na tradiční předvánoční návštěvu zoo (tedy 23.12.) do Prahy. Byla s námi i Arinka s páníčkem (paničky taťka) a Janičkou. Sice jsem opět chodila na vodítku jako diletant, ale přece jen to bylo o hodně lepší, než když mě pachy zoo ohromily poprvé. Ovšem když si panička chtěla za chůze vypít horkou griotku, vztekle mě předala mojí drahé Janičce, neboť nechtěla mít opařenou bradu a zlitou bundu, že. Fotky ze zoo jsou na Rajčeti.

 Ze zásadních událostí chci zmínit také Vánoce. Už balení dárků bylo velice zajímavé. Panička měla přichystané dvě izolepy a pořád se divila, že jí jedna chybí. Následně si všimla mého postoje a výrazu typického pro mód "zloděj" a vyndala mi izolepu z tlamy. O pár minut později nemohla najít už ani jednu. Automaticky po mně hmátla a s překvapením zjistila, že jsem si do kušny nacpala obě dvě, přičemž tu zadní jsem měla až někde v hrtanu. Ale dýchalo se mi dobře, ta díra uprostřed mě skvěle zaintubovala  Moji páníčci jsou cestovní Ježíšci, a tak jsem si svoje první svátky opravdu užila na několikrát. Nejdřív byla vánoční párty u nás doma, kde se sešlo plno našich kamarádů. Poprvé jsem se setkala s fenoménem vánočních dárků a musím říct, že mě to skutečně chytlo za srdce. Měla jsem dovoleno roznášet dárečky kamarádům a občas se mi podařilo i některý přirozbalit  Další vánoční oslava u babičky: dostala jsem zvláštní uzená ouška, na kterých bylo výslovně napsáno, že nemastí. Skutečně nemastila, zato po nich zůstávaly rudé skvrny, a tak jsem za chvíli vypadala, jako bych někoho zavraždila holýma tlapkama a sežrala. Vánoce doma s mými páníčky byly radostné. To jsem mohla dárečky nejen nosit, ale ty svoje i vybalovat!!! Dostala jsem kousací hračku, kterou jsem vzápětí praštila paničku do obličeje, když jsem se jí šla pochlubit  , pak nějaké dobrůtky a krááásnou obří kost. Další den, tedy i další Vánoce, jsme trávili nejdřív v Brandýse u dědečka z páníčkovy strany. Tam se páníčci dozvěděli, že jsou tyrani a diktátoři (konkrétně dokonce ti s malým černým knírkem), protože mi (chuďátku hubenému podvyživenému) nedopřejí ani na ty Vánoce kousek cukroví! Já se tedy musím páníčků zastat - nevidím důvod, proč bych měla zrovna na ty Vánoce mít srajdu? No nic, jinak se mi u dědečka líbilo a nakonec se mu podařilo podstrčit mi aspoň piškot (a dušička měla pokoj). Štědrý večer jsme strávili v Kostelci u rodiny mojí paničky. Tam již moje umění nosit dárky a trhat obaly dosáhlo vrcholu, takže jsem občas vybalila tajně i cizí dárek. Ale protože byly Vánoce, bylo mi odpuštěno. Poslední dárečkovaná proběhla u paniččiny babičky, kde jsem také asistovala a pokoušela se ulovit a sežrat Adámkovi (bratránkovi) právě obdržené autíčko. Vánoční stromeček kupodivu přežil moji přítomnost bez úhony, i když jsem se párkrát snažila ulovit houpajícího se slaměného andělíčka. Až úplně po Vánocích, když už byl oschlý a chystali jsme se ho stejně odzdobit, jsem jej v zápalu boje o uzlíček shodila. A tím vlastně Vánoce symbolicky skončily. 

Následoval den odpočinku a pak jsme jeli na týden na hory s partou našich kamarádů. Tříhodinovou cestu dálkovým autobusem jsem přežila bez úhony a když jsem vystoupila, stalo se to: moje tlapka se poprvé dotkla SNĚHU!!! Okamžitě jsem dostala amok, navíc umocněný tím, že nám všichni přátelé přišli naproti k autobusu. A od té chvíle jsem přestala býti psem a stala jsem se  kamzíkem. Normální chůze zkrátka nebyla možná (ach ouvej, plakali páníčci), musela jsem jen skákat a běhat  Na chatě jsem buď spinkala, kradla věci všem přítomným nebo se válela a mazlila s páníčky na křesle. Večer, když se hrály hry, jsem se snažila zapojit, ale nebylo to příliš oceněno (a to ani při pantomimě, která by mně, němé tváři, měla jít jako po másle. Můj repertoár pohybů je asi moc prostý, obsahuje hlavně skákání po ostatních hráčích. Navíc vlastně ani nejsem moc němá ). Kromě her se také hrálo na kytaru a zpívalo. To by nebyl takový problém (pokud nezpívala panička, to totiž opravdu netoleruji). Horší bylo, že po každé odehrané písni se začalo tleskat. V tu ránu jsem byla na nohou a vynadala všem, kteří se opovážili plácat rukama, i těm, co seděli vedle nich. Páníčci mi za to ale vždycky vynadali, a tak jsem se postupem času naučila, že při tleskání sice vylezu a výhružně se na všechny podívám, vzápětí se ale hned vrátím k páníčkům a vyinkasuji dobrůtku. Všichni byli rázem spokojenější  Ale na téhle mojí dráždivosti také pracujeme, mě totiž nakrkne úplně všechno podezřelé a hned koukám, koho bych potrestala (aspoň pohledem). A tak přede mnou páníčci skáčou, tančí, blbnou, tleskají a já musím zachovat dekórum (vypadá to u nás někdy jak u blbejcjh na dvorečku). Nejvíc se mi samozřejmě líbilo venku ve sněhu. Ať už to byla dlouhá prochajda nebo bobování na pytlích, vždycky jsem se pořádně vyřádila. Při chytání páníčků a kamarádů svištících z kopce na pytlích jsem se asi nejlépe bavila já (dělala jsem si čárky za každého, koho se mi podařilo za jízdy chňapnout, shodit, nebo při dojezdu vyválet ve sněhu - a občas někdo na oplátku pěkně vyválel mě  ). Silvestrovské půlnoční burácení jsem strávila s paničkou a žvýkací kostičkou na chatě a vůbec jsem se nebála. Možná to bylo i tím, že jsem si potají vyhrabala i ty zbylé kostičky a všechny naráz je do sebe nacpala, takže nějaké petardy mi byly víte kde   Domů jsme jeli zase tři hodiny a komplet jsem to cestování prospala, stejně jako následující dva nebo tři dny. Fotky z hor jsou také na Rajčeti.

Ještě pár střípků všedních dní:

Pořád kradu věci a masochisticky je nosím páníčkům k nohám, přestože očekávám sprdnutí..nejvíc jsem to zatím schytala za náušnici, kterou jsem paničce dokonale rozebrala (jsem nevěděla, že to byla zrovna její oblíbená. Jako tichá vzpomínka po ní zbyl jen ten háček). Druhým oblíbeným objektem krádeží jsou ponožky (a klidně stáhnu i čisté ze sušáku).  A jako správný fetišista se obklopuji pyžamy mých drahých, která poctivě žužlám (ale nekoušu).

Hrajeme si s páníčkama na schovku - to úplně miluju a už chodím sama na pikolu do kuchyně. Pak se mi jeden z nich schová a druhý mě pošle hledat. V tu ránu se mi rozšíří zorničky, zaujmu postoj "hledej páníčka/paničku" a šmejdím v obvyklých koutech (ono se toho v našem bytě už moc vymyslet nedá, ale přesto občas páníčci překvapí - najdu je třeba ve skříni, složené ve vaně, nacpané pod stolem mezi židlemi a tak).

Začínám být postelový lenoch. Nedávno se mě chystal páníček jako obvykle poránu vyvenčit. Oblečen, omotán šálou,  vyzbrojen pytlíčky  a vodítkem, šel si pro mě (já mezitím vlezla k paničce do pelíšku). Volal na mě, že jdeme ven, já jen velmi neochotně stekla dolů z postele, z povinnosti došla k němu (když už mě teda volal) a pak jsem bleskurychle zalítla zpátky do peřin. Páníčci jen zírali - kde že je to aktivní plemeno?

No a malá pikantnost na  závěr: V naší ložnici je noční stoleček. V tom stolečku je kosmetická taštička a v ní samé zajímavé věci. Například hranatá papírová fialová krabička zabalená ve fólii. V té krabičce jsou umístěny a zabaleny každý zvlášť v pevném obalu 3 pánské latexové antikoncepční prostředky. Nenapadlo mě nic lepšího než se vloupat do kosmetické taštičky, rozpečetit krabičku a vytáhnout, rozbalit a slupnout pánský latexový antikoncepční prostředek jako malinu. Naštěstí vyšel v pořádku ven přirozenou cestou (a páníček by v podstatě ani nepotřeboval pytlík na sbírání hovínka, neb již bylo jednou zabaleno). Příště  jim sežeru celou krabičku - jak jinak jim mám dát najevo, že chci, aby mi pořídili malého lidského tvorečka, kterého bych mohla hlídat, vymýšlet s ním vylomeniny a pást ho? Děti totiž fakt můžu

 Tak to je prozatím všechno, určitě si na nějaké vylomeniny ještě vzpomenu nebo spíš rovnou vyvedu nové. Zatím paaaaac!