Dodatky

Jak tak s páníčky projíždíme fotky, vzpomínáme na další společné chvíle. V listopadu jsme byli ve Vsetíně u páníčkových prarodičů a tety. Jaké bylo moje nadšení, když na mě za vraty čekala štěněcí křížalka Betty!! Celý víkend jsme se od sebe pokud možno neodtrhly a navzájem se ožužlávaly. To malé černošedé stvoření se skutečně nezdá, ale dávalo mi celkem zabrat (ale samozřejmě jsem to nedávala najevo a škubala tu chlupatou kouli jako o život). Jen když byl čas krmení, nebo když mě páníčci vzali na proběhávací výlet k Potůčkům, jsme si od sebe trošku odpočinuly, ale pak naše bojůvky začaly nanovo. Fotky naleznete na Rajčeti (je to tam teď trošku zpřeházené a dodáváme tam věci i zpětně).

Protože jsou moji páníčci herní magnáti (vyžívají se zejména v deskovkách), svolávají jednou za čas takzvaný den her. To se k nám nahrne parta kámošů (pořád těch samých, se kterými absolvujeme většinu dovolených a akcí a které už jsem integrovala do svého duševního života) a celý den až do noci se hrají hry. Tentokrát byl celý herní podnik oživen mou maličkostí. A ne zrovna v pozitivním slova smyslu, poněvadž jsem se všude motala, shazovala herní plánky, kradla karty a figurky, otravovala zapálené hráče a podobně. Nakonec se mi podařilo počůrat se přede všemi na koberec (aby si mě konečně všimli!) sežrat jednu kartu ze hry UNO   Páníčci to přesto nevzdali a další den her o pár týdnů později již proběhl v pohodě. Asi jsem do té doby nějak dozrála nebo co, každopádně už k žádnému průšvihu nedošlo. To až pak na horách (to jsem včera zapomněla napsat): první den, když se hrálo Carcassone, jsem nepozorovaně ukradla modrého panáčka a naštípala jej na třísky (to mě páníček málem zabil). No a pak když se tak nějak sedělo a kecalo, si panička všimla mého provinilého výrazu a zeptala se mě, co jsem zase ukradla (obvykle jsem totiž kradla kámošce Téře z krosny její návleky do bot, protože má podobné jako panička a já na nich ujíždím). Na to kamarád Honza povídá: "neukradla nic, spíš koukám, že něco přidala." A byla tam. LOUŽE uprostřed společenské místnosti. To jsem ostuda, co? Přitom si umím říct, když chci (ale teď jsem spíš chtěla, aby si mě někdo všiml. Jelikož to kýžený efekt moc nepřineslo - já byla jen sjeta pohledem a louže prostě vytřena, budu se v ní muset asi příště i vyválet nebo co).

Takže to je zase na chvíli všechno, až si na něco vzpomenu, tak písnu. Mezitím budou přibývat fotky na Rajčátku.

Zatím paaaac!