Apríííl

    Včera jsem vyvedla páníčkům pěkného Apríla, a fakt mi na to skočili  Nemusela jsem vymýšlet nic složitého (i když jako ausík bych to zřejmě zvládla). Prostě stačilo předstírat, že mám druhou pubertu a že jsem zapomněla většinu z dovedností, které mě naučili. To jste měli vidět ten tanec  Panička málem vyletěla z kůže a nakonec se mi to skoro podařilo i u páníčka, a to je co říct, páč on je jinak velmi klidný, dalo by se říci flegmatický. Jednalo se zejména o chůzi na vodítku, tahání je totiž irituje nejvíc. Tak jsem včera prostě tahala (a ještě mě vyhecovala Alma, byli jsme totiž na návštěvě v Kostelci).

    A potom, na závěr dne, když mě panička v dobrém úmyslu nechala cestou domů na volno, rozhodla jsem se sebrat nějaký hnus před barákem, odskočit s ním dva metry a v postoji geparda nad kořistí to do sebe ládovat bez úmyslu přijít na jakékoli zavolání (zároveň jsem však útrpně čekala, až si pro mě panička dojde a vypáčí mi to z krku). Obvykle nemám problém s předáním kradeného materiálu doma ani venku, protože se mi to vždycky vyplatí a páníčci mě za přiznání a odevzdání odmění. Ale tentokrát už bylo toho aprílování asi moc a panička mě nekompromisně odtáhla beze slova domů (abych byla přesná, nějaká slova padla, ale ta nebudu zveřejňovat). Ať jsem pak byla roztomilá sebevíc a snažila se paničce vysvětlit, že to byl APRÍL, nefungovalo to (ale v noci mi dovolila se přijít pomazlit do postele, tak je vyhráno!).

    Byl to vůbec celý náročný den plný akce. Nejdřív mě páníčček vzal za babičkou Zlatkou a Zorinkou do Boleslavi (přibyly nové fotky v již založeném albu na Rajčeti). Potom jsme cestovali do Kostelce, kde nás čekala smečka s Almičkou v  čele a byli jsme na procházce mezi poli. Pak jsme vyzvedli u autobusu paničku, pobyli chvilku v Kosteleckém obydlí, kde se panička poňuchňala s ostatními pejsky a v neposlední řadě se svou rodinou, a pak jsme vyrazili i s Almičkou na druhý konec města k babičce Vlastě (to je babička paničky - tyhle popisy vztahů jsou velmi komplikované i pro můj mozeček). Právě tehdy vrcholilo mé tahací šílenství a panička se už začala tvářit velmi sveřepě. Na zahradě u babičky jsme se s Almuší vyběhaly, vyvětraly a vzájemně si dokázaly, která z nás má navrch (samozřemě, že já! ). Pak páníček někam odjel (což jsem nesla velmi nelibě), my jsme se odebraly přes město zase zpátky a pak mě a paničku odvezla domů babička Pavlína (mě zabije, až tohle bude číst ). 

    Takže se nedivte, že v autě jsem položila paničce tlamičku do dlaně a spala jak dudek. Tím jsem si to tahání u paničky lehce přežehlila, a proto mě pak cestou od auta do bytu už nepřipnula na vodítko (a jak to dopadlo, už víte). Aby toho nebylo málo, dorazila k nám večer na chvilinku návštěva. Osvěžila mě přítomnost tříletého chlapečka Massmiliána (návštěva byla veskrze zahraniční), který byl mou maličkostí unešen a moje veselé kousky jej vynesly do sedmého nebe. Mně už bylo po tom dni nějak všechno jedno, takže si všichni mysleli, že jsem hodný pejsek  Chlapeček mi bral prase a pískal mi s ním nad hlavou, tak jsem ho nechala, ať se mládí vydovádí, že  Když všichni odešli, narvala jsem se pod stůl paničce k  nohám a usnula jí na bačkorách.

   Jak praví folklor, ráno moudřejší večera. Dneska jsem už zase zlatíčko a panička se na mě nezlobí. Zase až příští rok na apríla

  Paaac!