Velikonoční výcvikáč v Herolticích

   Ať žijí Velikonoce! Tyhle svátky si získaly důležité místo v mém srdci, neboť mi letos přinesly spoustu skvělých zážitků (druhá možnost je, že se páníčci rozhodli mě systematicky udyndat a vyšlo to zrovna na Velikonoce). Zúčastnili jsme se totiž Velikonočního výcvikového (prodlouženého) víkendu v Herolticích u Brna. Já osobně jsem jedním slovem nadšená a druhým slovem utahaná: seznámila jsem se se spoustou pejsků (i když s některými radši jen z dálky), vyzkoušela agility a procvičila si poslušnost, vyslechla spoustu pochval a slupla asi tak milion a půl pamlsků, pokročila jsem ve zvládání samoty, naučila se nový cvik a když byl čas, prospala jsem se u páníčků v peřinách  Zkrátka žůžo. Ale vezmeme to hezky popořadě, den po dni.

1. den: čtvrtek

   Jelikož páníčci začali horečně balit věci do tašek, začala jsem je klasicky upozorňovat na to, že jsem tady taky a očekávám, že mě vezmou s sebou. Pletla jsem se jim pod nohy, kradla již sbalené věci a lehala si přede dveře (jediná jistota, že si mě všimnou!). Kolem jedné hodiny se ozval zvonek a kdo to nepřijel? Teta Janička, děda Jirka a jeho Arinka! Ve chvíli, kdy mi nasadili kšíry do auta, mi bylo jasné, že tento výlet se beze mě neobejde. Zavazadla i pasažéři byli naloženi a jelo se směr D1 - Brno - Heroltice. Panička a teta Jana seděly s námi psisky vzadu, inu nebylo nic pohodlnějšího než  je řádně obložit našimi psími těly a chrnět nebo nahlas funět a vydýchávat tak vzduch všem cestujícím. Občas jsme se stavili na benzínce, kde jsme načerpali pohonné hmoty a síly, vypustili naopak přebytečné tělesné hmoty (radostí nad návratem páníčka z WC jsem se vyvlíkla ze kšír) a jelo se dál. Pár kilometrů před Herolticemi na našem zadním sedadle zavládla ponorka a pohádala jsem se s Arinkou. Zbytek cesty jsme trávily každá u jednoho okýnka a zády k sobě.

   Po příjezdu na místo (areál Brněnka)  začal ten pravý psí ráj: obrovský prostor pro běhání, očuchávání a hledání pamlsků, které vypadly předchozím návštěvníkům, juchůůůů! Nastěhovali jsme se do chatičky č.

35 (na dolní palandě spal páníček, na horní panička a na druhé palandě nahoře Janička) a děda Jirka s Arinkou bydleli hned vedle nás v chatce č. 36 (nebo naopak? Já na ty číselné hodnoty moc nejsem). Většinou jsme omylem lezli do cizích chatek, ne a ne se trefit do našich (akorát Arinka neomylně našla tu svou, když se bála mezi velké pejsky ).

   Krátce po příjezdu přijel další australák - roční red tri kluk Balů, rozený volnomyšlenkář, abych tak řekla. Hned jsme si začali hrát a zapadli spolu pěkně do potůčku. Potom se mi ještě hodně líbil borderák Radar, kterého jsem se neúnavně pokoušela potupit nakrýváním jeho hlavy (byl to takový křehký bojácný pes, tak jsem si troufla). Přijíždělo víc a víc pejsků, například: pyrenejský horský pes Lara, choďáci Baruška a Čaký, 3 další kníračky, které skvěle ladili s Arinkou (i kníračskými povahami), nádherná a úžasná šeltička Jackie, kterou páníčci s Janičkou plánovali unést, 2 velškorgi, o kterých děda Jirka prohlásil hlasitým šepotem "a co je támhleto za křížence?", utíkající bíglice, bobtail (dle páníčka bigtail), howavart, který mě chtěl sežrat, nádherný velký černý pes Sorbo, který mě chtěl sežrat, český strakatý pes Baron, který měl velkou smůlu na paničku (nejen, že toto plemeno bylo vyšlechtěno původně na pokusy, ale ještě se pak dostat do rukou takové babě, ach jo!), vedle nás v chatce bydleli dva nádherní berňáci Gucci (na toho jsem temně vrčela, aby se ke mně neblížil a nelezl nám do chatky, přestože on pořád moc chtěl a navíc byl stále vzrušen a připraven k... no vy víte k čemu) a Easy a jejich malý kámoš Toník (taktéž trikolorní), který nosil stylové mikinky, pak tam byl naháč Olí, boxerka Daisy, která se ze strachu pokoušela masakrovat vše živé, ale naštěstí se dala odvolat, nebo pomohlo postavit se mezi ni a oběť (i páníček jednou stál mezi ní a mnou), chrt Lea s kříženou kámoškou Vicky, moc šikovná pudlička a tak bych mohla pokračovat dál a dál, až k nějaké třicítce jmenovaných chlupáčů.

   Než se všichni sjeli na místo a začal program, prozkoumala jsem celý areál, cestou se naučila prolézat kovovým tunelem a přejít přes agiliťáckou houpačku (při prvním zhoupnutí jsem zuřivě zahrabala nohama pod sebe a odskočila dva metry daleko, ale nakonec jsem se to naučila a nevadilo mi ani to bouchnutí při dopadu - páníčci mě na to zvykali tak, že mi houpačku přidrželi a pustili mě nejdřív pomalu a pak víc a víc). 

   K večeru jsme se sešli ve společenské místnosti, kde jsme se všichni navzájem představili a poslechli si přednášku o vztahu mezi psem a páníčkem a o pozitivních metodách - kdyby se na táboře cvičilo jinak, páníčci by tam se mnou samozřejmě nejeli. Stahovákům a ostnáčům vstup zakázán - tady se neodnaučuje trestem nežádoucí chování, ale naopak se prostřednictvím odměny učí to žádoucí! Super! Seznámili jsme se s pravidly a programem příštích dní - vždycky ráno a večer probíhá tzv. smečka, kde se pustí pejsci dohromady a pod dohledem se seznamují (dospělí psi a agresivnější feny s košíkem). Po ranní smečce následuje Parčíček, kdy se pejsci na (nejlépe prověšených) vodítkách různě prolínají a socializují. A potom během dne je na výběr z několika druhů tréninků - agility, poslušnost, dogdancing, ukázka záchranařiny, stopa. Všechny aktivity byly označeny za dobrovolné (ale jak se později ukázalo, nebyla to tak docela pravda). Také byl kladen důraz na odpočinek unavených psů, za což jsem vděčná, páč to bylo fakt náročné. Šli jsme si lehnout a těšili se na druhý den. V noci jsem vzbudila paničku kňouráním - stála jsem pod palandou a chtěla k ní nahoru. Ve dvě ráno celkem troufalost, co? Tak mě poslala k páníčkovi do spodního patra a spalo se dál

2. den: pátek

   Páteční ráno začalo celkem brzkým vstáváním a již avizovanou smečkou. Očuchávali jsme se s ostatními pejsky, ale občas se někde strhla rvačka, to když si nadupaní samečci vyřizovali účty. Nemám tyhle situace ráda, takže jsem se vždycky vrátila ke svým drahým a pozorovala to z povzdálí, abych se náhodou do něčeho nepřipletla. Nejradši jsem si hrála s menšmi pejsky, třeba s šeltičkou (což mi páníčci schvalovali a využili toho k jejímu poňuňání - než jsem jim to překazila).

   Pak byla snídaně (pejsci mohli být se svými páníčky i v jídelně, takže i já se zúčastnila) a pak už mě panička vzala na parčíček. Měli jsme za úkol chodit mezi sebou rychlým krokem, míjet se na prověšeném vodítku, občas měnit směr, utvořit zástup a jít za sebou v řadě nebo ve dvou a míjet se, pak natěsno proti sobě přes lávku a nakonec utvořit kruh. V kruhu jsme chodili slalomem kolem sebe. Potom se mezi námi projela trenérka na kole, prošla paní s berlemi a další s deštníkem (znáte mě, deštník je moje slabina, ale přežila jsem to). Další trenérky pak začaly běhat s rozpaženýma rukama a výskotem dokola, což už bylo i na mě moc a párkrát jsem na ně blafla.

   Po parčíčku byla připravena přednáška pro začátečníky o komunikaci se psem. A tady nastal kámen úrazu. Páníčci si bláhově mysleli, že si pěkně rozdělí role a jeden půjde na přednášku a druhý půjde rovnou se mnou na hodinu poslušnosti. Avšak tvrdě narazili. Když se šli zeptat, jetsli si to mohou takhle rozdělit, dozvědli se v podstatě to, že kdo nebyl v Herolticích, je prostě začátečník a bez té přednášky by výcvik zřejmě nezvládl. Páníček měl za úkol předvést, jak mě chválí, tak z fleku vyřkl "no ta je šiiiikoooovnáááá", načež mu vedoucí tábora suše oznámil, ať na tu přednášku radši jde. Ovšem páníček už počítal s tím, že pokud se mnou nebude moct cvičit, samotnou mně zatím v chatičce nenechá (trénovali jsme to postupně), a tak se vzdorovitě otočil a šel se mnou sám zkoušet překážky na agility   Panička a Janička šly zatím na tu přednášku, přičemž si ještě vyslechly nějaké poznámky od vedoucího ("on jako nepřijde jo? To bojkotuje? No tak ať se pak nediví, až po něm budeme ječet, až to nebude umět."). Paniččino vysvětlení neslyšel, neboť se už otočil a šel pryč. Později jsme se dozvěděly, že šel najít páníčka a omluvil se mu, což velmi oceňujeme a považujeme za velmi pozitivní gesto. Páníček mu vysvětlil, že se mnou už odmalička pracují a cvičí, a že o komunikaci a pozitivní motivaci se vzděláváme a praktikujeme ji neustále, že cvičíme s klikrem, atd.. Veducímu se ale nezdálo, že to neděláme pod dohledem a že on pak řeší ty důsledky (pak sám přiznal, že je deformovaný tím, jak pracuje s problémovými psy - chápu). K tomu mě ještě napadlo, že je sice krásné (a chvályhodné), že tady pracují se psy pozitivně, ale možná by to neuškodilo aplikovat i na lidské účastníky kurzu - a tím myslím i ostatní lidi, nejen mé páníčky. Občas se ozvala i nějaká ta pochvala, ale mnohem víc byly vyzdvihovány nedostatky a dobré chování bylo přehlíženo. Což je přece proti principu pozitivní motivace. No ale šlo hlavně o pejsky, tak to beru

   Je škoda, že hned na začátku neproběhlo nějaké orientační ozkoušení toho, co my pejsci umíme a jak s námi páníčci pracují, a až potom rozřazení do nějaké skupiny (myslím, že my jsme byli předem zařazeni do skupiny problémových nepřizpůsobivých začátečníků). To by se pak nemohlo stát, že lidé, co neuměli se psy naprosto komunikovat, natož je pochválit, byli od začátku pokládáni za "mazáky" jen proto, že už v Herolticích byli. Ti by tuto "dobrovolnou" přednášku potřebovali nalít do hlavy a pak z ní dělat praktickou zkoušku Zkrátka, páníček si dělal v tuto chvíli co chtěl a panička s tetou poctivě absolvovaly přednášku (mimochodem - ani na ní nebyli všichni indikovaní začátečníci, ale naneštěstí jen u nás to bylo zaznamenáno a komentováno).

   Přednáška spočívala i v tom, že se majitelé psů učili správně chválit psiska a také správně říkat zákazy. A jaké bylo paničky překvapení, když se dozvěděla, že se má říkat třeba "šiiiikooooovnýýýý"!! Není to náhodou to samé, co předtím říkal páníček a přesto byl odeslán do lavice jako školáček? No nic - prostě si tam všichni jednotlivě nahlas zkoušeli říkat pochvaly a zákazy a i přes značmou trému to stálo za to. Je pravda, že tato část přednášky páníčkům hodně dala (říkám páníčkům, protože panička samozřejmě nové poznatky páníčkovi přetlumočila) a chválí mě od té doby víc nahlas a víc pištivě, což se mi děsně líbí. O to je smutnější, že lidé, kteří toto povídání absolvovali už třeba loni, stejně své pejsky nechválí v pravou chvíli (nebo nejlépe vůbec). Třeba Baronkova panička do něj byla schopná i po této přednášce a při celkové atmosféře tábora dokonce během výcviku kopnout (a pak to popřít, přestože to vidělo víc lidí včetně mě a páníčka na cvičišti, paničky, která se s foťákem choulila za chatičkou i trenérky Katky, která ji poprávu sjela). Naštěstí to chování trenéři zachytili a několikrát ji zkoušeli naučit, jak pejskem správně pracovat.. no snad se to podaří a Baronek se dočká dobrého zacházení.

   Po přednášce se šlo na oběd (při kterém Balů k mému překvapení vylízal talíř - to se může?) a pak jsem šla s páníčkem zkusit agility. Vzhledem k tomu, že už nějaké překážky znám, byli jsme "vykázáni" a měli jsme přijít až na hodinu pokročilých, juchů! První známka toho, že nejsme úplná béčka  Na té hodině jsem se učila probíhat tunel (úplně poprvé jsem ho přeskočila - co já vím, co se s tím dělá? Když nevím, přeskočím - viz Rajče) a dokonce jsem se naučila běhat i lomeným. Časem se naučím běhat i tím, který je na konci zakrytý  A taky jsem se učila obíhat a skákat přes překážky na ukázání - bylo to skvělé! Potom jsem si šla dát dvacet SAMA do chatky (s přehledem jsem to vydržela - spala jsem jak dřevo!) a páníčci šli na přednášku o psích sportech a ukázku klikru.

   Přehled psích sportů byl velice zajímavý a teorie o klikru taky ušla. Pak přišla dokonce ukázka, jak vypadá shaping. Popravdě si myslím, že lidé, co o klikru nikdy neslyšeli, z té ukázky nemohli být moudří. Trenérka několikrát změnila zadání cviku a ke konci dokonce pejskovi házela pamlsky, aby tam psa navedla a k tomu dávala povel "revír", což už nemá s shapingem moc společného. Pejsek krásně nabízel chování, což by mělo být vysvětleno, ale moc nebylo. Na druhou stranu byla trenérka klidná a trpělivá, pejska to bavilo, což se taky cení. A páníčci potom dostali chuť mě naučit nový cvik - trénujeme teď tedy cvik "zadem" - obcházím páníčky kolem dokola pozadu  Není to sranda, mám totiž potřebu být s páníčky v očním kontaktu a to se u couvání za zády dost těžko plní. Jedna paní pak viděla, jak za chatičkami cvičíme naše tríčky, tak se dohodla s paničkou, že se někdy sejdou v Praze a proberou spolu klikr - sláva šíření této metody  Ve volných chvílích jsem řádila sama nebo s ostatními pejsky před chatkami, než mě zavolali na večeři. Pak už se šlo do hajan.

3. den: sobota

   Nastal čas na další smečku, která už byla relativně ostrá - psiska z únavy trošku znervozněla a kluci se chtěli prát. Naštěstí zkušení trenéři vždycky perfektně zasáhli. Přesto jsem nechtěla, aby museli zasahovat i v mém případě, a proto jsem se ddržela zase o něco víc páníčků. Berňákovi Guccimu jsem rovnou oznámila, že míň než metr a půl mezi námi nepřichází v úvahu a Arinka to rovnou zalomila na verandu svojí chatky   Po smečce a snídani si mě vzal páníček na parčíček. A zalitoval. Trenéři totiž vymysleli "skvělou" hru pro rozdováděné a nervní psy - Rybičky rybičky, rybáři jedooou!!! Jen si to představte - bezmála 30 psů běžících proti sobě (nejdřív 1 na 29 a pak postupně třeba půl na půl). Vzhledem k tomu, že v běžném životě se psi kolem sebe snaží projít obloukem, konejší se, zpomalí, atd., pokládám tuto hru za docela rizikovou. Taky že se tam pěkně porvali Balů s ridgebackem Magwitchem, to byla mela!! Já jsem byla taky strašně na nervy, běh sám o sobě je pro mě signál k šílení, natož pak mezi tolika psy, nechápala jsem tu situaci - takže jsem od té chvíle skoro pořád štěkala. A nejen já. Pak byl chvíli klid a další hra - Cukr káva limonáda  I to jsme nějak přežili a pak jsme zase stáli v kruhu a pokračovala socializace. Já ale byla tak rozhozená, že se mnou páníček musel na chvíli odejít, abych se zklidnila. Pak byl naštěstí konec.

   A potom se mnou šla panička na hodinu poslušnosti - samozřejmě se se mnou počítalo jako s úplným začátečníkem, a tak se panička "učila" mě navádět pamlskem do sedu, lehu, stoje a k noze (nechápala jsem nejdřív, o co jde, nejsem na navádění moc zvyklá). A tady začal můj přerod v šikulku - cvičitelka Katka (která byla moc milá a šikovná, uměla s páníčky i s námi dobře pracovat) si všimla, že cvičit umím a strašně nás s paničkou chválila!!! Vidíte, a to i přesto, že se mnou páníčci cvičili odmalinka jen na vlastní pěst. Postupně jsme dělali základní cviky, pak přivolání (brnkačka) a odložení (taky super). Jen doufám, že to aspoň oknem viděl i pan vedoucí  Strašně se ochladilo, takže si panička doběhla do chatky pro bundu a načapala páníčka a Janičku, jak tvrdě spí! To je mi pracovní morálka  Po obědě byl další výcvik a páníčci mi zase vybrali poslušnost (byla možnost jít i na dogdancing, agility a stopu, ale zjistili jsme, že triky z dogdancingu už umím, agi jsme zkoušeli den předtím a na stopu se nikomu moc nechtělo). Cvičili jsme zase s Katkou a zase to bylo přivolání, odložení (ani jsem se nehla!), učili jsme se volno a povely v rozrušení (museli nás rozdráždit hračkou a pak dát povel). A zase jsem byla moc chválená a dokonce na mně některé cviky předváděli, hihi. Panička měla opravdu velkou radost, protože si tím ověřila, že se mnou s páníčkem pracují dobře a že jsem opravdu tak skvělá, jak doufali a mysleli 

   A potom co? Potom jsme s paničkou obě padly

   Odpoledne jsme šly ještě na procházku ke Svratce, kde jsem si smočila pár chlupů a pak se šlo zase na chatičku. Večeři už absolvovali páníčci beze mě, protože mě v rámci odzávislování nechali chrnět "doma". Oknem se pak ujištovali, že jsem v pořádku a taky že jsem byla! Zalezlá u páníčka v posteli v zajetí snů  Po smečce a večeři jsme ještě blbli na chatce, klikali mi "zadem" a pak mě ze srandy dali k paničce na horní palandu. S přehledem jsem se zavrtala a spala, šťastná, že jsem nahoře u paničky. Sundavání bylo horší, ale zvládli jsme to

4. den: neděle

   Tábor sice trval až do pondělí, ale vzhledem k pracovním povinnostem dědečka Jirky jsme měli v plánu odjet už v neděli po obědě. Do té doby proběhla ještě jedna smečka, tentokrát o čtvrt hodinky kratší, aby se psi nestačili servat. I parčíček byl kratší a díkybohu obyčejný. Absolvovala jsem ho s paničkou a nekonaly ze žádné běhací hry, jen zase chůze v zástupu (pokusil se mě sežrat Sorbo a howavart) kolečko se slalomem a socializační kolečko, ve kterém nám pouštěli bouřku. Všechno jsem v pohodě zvládla a pak mě čekala poslušnost tentokrát s páníčkem. Panička si šla vypít horkou griotku (asi desátou za ten ledový víkend) a potkala se s vedoucím. Se zájmem se ptal, kde je páníček (když jedna skupina cvičí, jedna jela zkoušet záchranařinu a tady se sedí u kafe), tak mu bylo řečeno, že se mnou cvičí, načež on prohlásil: "to jako za trest, jo??" Nepobírám, nechápu   Panička mu chtěla  vysvětlit, že páníček se mnou cvičí stejně rád a stejně samozřejmě jako ona, ale nebyl jí dopřán prostor a vedoucí byl fuč  Nevadí - činy mluví za vše a páníček se mnou cvičil vzorně - přivolání, k noze, obraty, volno, což panička sledovala se slzou v oku. Došlo i na týrání - to když si měli majitelé vyměnit psy a pak si je zavolat - já tak řvala, když mě od páníčka táhli, že by se i kámen ustrnul  Páníček zase táhl ridgebacka, který taky něbyl nadšen. Myslím, že povel "ke mně" ani nebyl nutný - oba jsme vystřelili ke svým páníčkům takovým tryskem (v půlce cesty jsme na sebe pro jistotu zavrčeli), že za námi zůstala ohnivá čára. A hádejte, koho pak trenérka vybrala, když potřebovala nějakého šikovného pejska, na kterém by to ještě zopakovali?? Ano, bod pro Vás, vybrali mě  A to všechno ve sněhové vánici, ať žije aprílové počasí

   A najednou už bylo po  obědě a náš výlet se nachýlil ke konci. Věci jsme si sbalili a domů se valili. Ještě předtím se ale šli páníčci rozloučit, kromě jiných lidí i s panem vedoucím. Žádná zpětná vazba neproběhla,  ale podali si ruce a všechno v pořádku. Cesta domů byla velmi tichá - kromě řidiče jsme to všichni zalomili

   Není vůbec vyloučeno, že se do Heroltic ještě podíváme, bylo to opravdu bezva a užitečné, až na nějaké to nedorozumění. Každopádně mám velkou radost, že jsem obstála i mezi zkušenými pejsky, zase víc se osmělila mezi velkými psy a přežila nekolikeré ponechání o samotě. Já i páníčci jsme teď velmi motivovaní a těšíme se na další akce, máme chuť na výletya cvičení. Jen se na to musíme trošku vyspat.

   Fotečky z Heroltic naleznete klasicky na Rajčeti. K focení mám ještě poznámku - probíhalo přísně tajně ze zákrytu zpoza chatek, laviček, zad jiných lidí a podobně. A to proto, že když cvičím s jedním páníčkem, nesmím zahlédnout druhého - jinak okamžitě naskočí mód "ovčák" a musím je sehnat dohromady, šíleně přivítat a vynadat jim, jakto že nejsou spolu - čímž se logicky výcvik narušuje. Paničku na fotkách z dálky poznáte podle zářivě oranžové bundy s černým pruhem, páníček měl černou s oranžovým pruhem, mě poznáte určitě podle černého kožichu s bílými a oranžovými aplikacemi

Takhle jsem vypadala několik hodin po příjezdu domů

Paaaaac!