Kojící ďábel

Jen pro ilustraci - výraz, který vidíte na fotce, je mi nyní vlastní - takhle vypadá ztělesněná falešná březost v mém podání. Pokud byste chtěli (psí) mlíko do  kafe, přijďte si k nám, mám dost pro všechny  Páníčci z toho ale moc velkou radost nemají a pořád řeší, co se mnou - už mám sníženou krmnou dávku, vypiju i míň vody, pohybu mám taky habakuk a stejně jsem připravena odkojit a vychovat novou generaci (ať už bačkor, dek nebo gumových prasátek).  Stále jsou mi kontrolovány cecíky, jestli netvrdnou nebo nejsou moc horké (což o to, já si v těch mamologických prohlídkách přímo libuju, ale paniččin starostlivý výraz mi nedělá dobře - značí to brzkou návštěvu veteriny a tu já tuze nerada).

Prožívám teď dva extrémy: buď přes den tvrdě spím klidně několik hodin v kuse, nebo jsem naopak akční víc než kdy jindy. Páníček mě vzal v pondělí na agility a to jste měli vidět to zrychlení z 0 na 100! A navíc jsem v mezičase mezi překážkami stihla ještě pást páníčka - já totiž miluju, když běží - radostně jej štípu do nohou a štěkám, to vše v tempu  Páníček to ovšem neshledává jako zábavné a když doma ukazoval paničce modřiny, dušoval se, že mě to odnaučí (doufám, že pozitivní metodou ). Dokonce nám paní trenérka navrhla, abychom se zúčastnili intenzivního tréninku pro pokročilé a závodníky (jůůů, Chilly závodnice!!), jenomže páníčci zrovna v tom termínu mají jiné plány. Nevadí, tak příště. A na další agi trénink jdu už v pátek! Strašně se těším! Páníček je taky nadšen - maloval doma paničce plánky tras, které jsme běhali a přemýšlel, jak na mě příště vyzraje , přehodí si mě na druhou ruku a tak

Panička mě bere na hřiště nebo  trénujeme chůzi u nohy a na prověšeném vodítku, protože to je pro mě stále oříšek. Opravdu se snažím, ale když oni ti lidi chodí jak šneci a já se musím nekutečně přemáhat, abych vydržela jít tímhle "tempem" vedle  nich. Jakmile mě pustí z vodítka, jsem ve vteřině o deset metrů dál, celá se tetelím a je úplně vidět, kolik energie ve mně bylo na vodítku stlačeno. Když to páníčci vidí, vůbec se už nediví, že mi dělá problém jít pomalu

Ještě zmíním naši panelákovou historku, která paničku dostala do kolen : Máme na chodbě před bytem takovou skříňku a v ní jsou vždycky připravené psí piškoty, aby pro mě páníčci  cestou ven nebo domů měli odměny (cestou domů proto, že otevřou dveře, já bych chtěla skákat a vítat, ale místo toho si sednu a když to chvíli vydržím, neexploduje ve mně euforie z jejich návratu a nevrhnu se na ně, dostanu odměnu). No a jednou takhle panička slyší nějaký hluk před bytem, tak mrkne kukátkem a co nevidí? Ve skříňce se nám hrabe malá, asi tříletá holčička a láduje do sebe ty MOJE  piškoty   U ní stojí její větší ségra a prý: "Já to na Tebe řeknu!" Než panička stačila zakročit, vlítla tam jejich babička, holčička utekla a slyšíme od výtahu: "Snad jsi to nevzala do huby!! To jsou psí piškoty, ty se nejedi, to je ze smradlavejch kostí, copak chceš smrdět jako ty hnusný kosti??"  A zmizely.
Panička si otřela slzy smíchu, šla zavřít skříňku, kterou holčička nechala na útěku dokořán a cestou přemýšlela, jestli by ta dívenka neměla být informována  spíš o tom,  že krást se nemá, než o složení psích piškotů, které babička navíc velmi odbyla (zapomněla na rozemleté myši a výtažek z odpadních vod - to přece dodává piškotům ten pravý šmak, díky kterému tak chutnají i všem dětem, které u nás kdy byly na návštěvě, nebudu jmenovat, Marti ). Nic se nestalo, mně neubylo, akorát jsem se tedy dobře pobavila   A páničci se občas diví, proč je ta skříňka záhadně otevřená

Paaaac!