Zdraví Vás rekonvalescentka

Děkuji za zachování přízně, i když moc nepíšu - páníčci mají totiž zkouškové a já byla ráda, že chodím, natož abych psala. Jen tak v krátkosti - páníčci mě nechali vykastrovat (paradoxně 1.6., tedy na den dětí, i když já žádné děti mít očividně nebudu), takže falešnou březost jsem si užila poprvé a naposledy. Na fotce výše vidíte, jak jsem se na celou situaci tvářila (více fotek bude časem na Rajčeti). Musím se ale pochválit (i páníčci mě chválili), že jsem byla vzorná pacientka a kromě jednoho poblinkání se na chodníku a občasného zakňučení v prvních dvou dnech po operaci, jsem se dala dohromady velice rychle.

Ty první dva dny jsem hlavně spinkala a sotva jsem si lízla vody. Jediný můj větší pohyb spočíval v přesunu na travičku před dům a zpátky, nebo v ustlání si v chodbě na páníčkovic botách (z toho jasně vyplývá, že se mi jejich boty staly životní potřebou, dokonce důležitější než jídlo - granulky a piškoty jsem totiž tou dobou odmítala). První noc jsem před usnutím trošku plakala, ale páníček mi strčil pod nos paniččinu černou balerínku (moji nejmilejší), a v tu ránu bylo ticho a spala jsem až do rána! Od druhého dne se začalo všechno zlepšovat, a i když jsem ještě chodila jak po opici a byla jsem skleslá, už jsem šla dát páníčkům pusinku a vzala si kousek piškotu. Třetí den se to všechno zlomilo a nejen že jsem se trošku najedla, ale začala jsem i víc chodit, vrtět ocáskem a vracet se do svojí kůže. Jestli do té doby chybělo páníčkům moje zlobení, tak asi od 4. nebo 5. dne zauvažovali o tom, že mě podorbí ještě nějaké další operaci, abych byla ještě chvíli hodná  Páníčci na mě byli opatrní a první cesty jsem absolvovala autem (později už se nebáli mě vzít do autobusu, protože jsem prokázala svou odolnost).

Známkou staré dobré Chilly byla krádež papírového kapesníčku a zběsilé vítání páníčka po příchodu z práce a vyškrábání se na gauč (důsledně jsem se však nechala sundavat paničkou, sama jsem skákat nechtěla). A pak už to šlo ráz na ráz - týden a 1 den po operaci jsem už řádila na zahradě u babičky a byla jsem úplně stejná jako dřív, včetně pasení rodinných příslušníků, šikanování Almičky a česání jahod přímo ze záhonku  Vzestupná tendence mojí rekonvalescence se ještě nezastavila - dneska (skoro 14 dní od operace) jsem například paničce jedním mohutným skokem rozrazila ret, jenom z čiré radosti, že je ráno a zase jsme se všichni šťastně shledali (panička ovšem mou radost nesdílela...).

   Stehy už mám venku a svůj satelitní vesmírný límec už taky nemusím nosit (ten mi vlastně ani moc  nevadil, akorát jsem s ním drhla o zdi a jiné překážky a ten zvuk dral páníčkům nervy). Aspoň už nebudou vznikat vtípky a přezdívky mířené na mou osobu, třeba jako že "přijímám signál", "královna Alžběta", "zas nám blbne settobox - Chilly, stoupni si támhle", píseň "Čekám na signál" , "obří žárovka", "zazvoň, zvone" a další pitominky. A to ani nemluvím o tom, že panička mi ten límec po jednom hodně dlouhém dni nasadila obráceně, že... 

Mějte se krásně, paaaac!