Po dlouhé době

Pro Chillinky fanoušky a kamarády se jen v rychlosti ozýváme - máme hodně práce, tak na psaní blogu nezbývá moc času. Chillouš je živ a zdráv a dělá nám velikou radost.

Naše milá černoška se naučila spoustu nového, potkala další kámoše a zkrátka veškerý její vývoj probíhá zdárně. Je šikovná, poslouchá (samozřejmě je vždy co zlepšovat a pořád pracujeme na zpřesňování cviků, větší výdrži a zkoumáme, co nového potrénovat), je z ní náš rodinný šašek a mazel. Mazla bych dvakrát podtrhla (šaška taky :)) ).

Její strach ze psů se už hodně vylepšil, řekla bych, že dokonce vymizel (až na nějaké hodně veliké, co jsou jí navíc nějak podezřelí - ty obejde nebo se schová za páníčky). Většinou si pořád hraje jako štěně (a se štěňaty dvojnásob). Její nejmilejší kámoš je stafbulík Spike a boxer Fromm (navzdory tomu, že Fromma jeden čas opravdu neměla ráda párkrát ho pěkně seřvala na tři doby). Nově máme mezi psími kámoši australáčka Bodieho a mopse Arnošta - takže z toho zase koukají nové zážitky :)

Není den, kdy by nás Chillinka něčím nepobavila (třeba tím, jak ochotně podá skoro cokoli, co nám upadne na zem; svými výmluvnými obličeji; tím, jak nenápadně se nám snaží dostat do postele; tím, jak se šourá na místo, když je tam odeslána, a jak rychle mastí zpět, když ji zase zavoláme; tím, jak si na gauči vždycky najde pěticentimetrovou mezírku mezi páníčky a pokouší se do ní narvat; tím, jakou rychlost vyvine směrem do kuchyně, když se řekne "budeš PAPAT?"; tím, jaké vysílá konejšivé signály směrem k pejskům (zejména k Ruby :)); prostě vším, co dokáže tou svou černou makovičkou vymyslet... :)

 Za ty dva roky, co tu ďáblici máme (no jo, už jsou jí dva a kousek!) jsme se naučili spoustu věcí. Nejen o ní, o psech...ale i o ostatních lidech (občas se nestačíme divit), a taky o nás samotných. Pořád zjišťujeme, jak moc je důležitá nejen důslednost, ale taky sranda při výcviku a trpělivost (už i panička jí trošku pobrala :)). Čím víc jsme klidní, tím víc je v pohodě Chillinka a o to víc jsme zase klidní...prostě si to užíváme a pořád se učíme. 

Asi jediné, co se moc nezměnilo, je Chillinky osudová závislost na nás - musím ji nutit, aby přes den nespala mně u nohou, ale někde dál (protože jinak se po každém mém minimálním pohybu hned vzbudí a čeká nějakou žůžo akci). A i když spí tři metry ode mě (s čumákem v mé bačkoře nebo na páníčkově mikině), tak stačí, abych si trošku protáhla záda a už na mě civí rudé, bdělé OKO :))) Natož cesta do koupelny, ta se bez její černé asistence skoro neobejde (ale to jí zakazuju, magnetce). Naštěstí samota se už zlepšila a myslíme si, že v době naší nepřítomnosti je už fakt hodná (i sousedi to potvrdili).

Tolik pár aktuálních informací. Reálně by to vyšlo na knihu, protože zažíváme pořád něco, ale zatím to musí stačit takhle.

Zdravíme, paaaaaac! :))